Odvolání generálního ředitele lze provést snadno a rychle, zvláště když se nemyslí na maléry, které mohou nastat, pokud se odvolaný vzepře. Vznikne ale okamžitě problém s dalším osudem propuštěného. Generální ředitelé Luděk Kula a Jiří Tregler vzali na vědomí, že upadli v nemilost, uvědomili si, že “svoboda je správně pochopená nutnost” a dobrovolně-nuceně podepsali resignaci. Opustili Vězeňskou službu ČR a rozhlédli se po náhradním uplatnění. Ministrům spravedlnosti nepřidělávali starosti požadavkem na další přiměřené zaměstnání, ač by na ně v případě odvolání měli nárok. Znalosti a zkušenosti vrcholového vedoucího pracovníka  jsou kapitál. Jejich vytlačením ze sboru o něj stát přišel.

Zcela jiný je případ Petra Dohnala, kterého ministryně Helena Válková odvolala krátce po svém nástupu do úřadu a následně neřešila otázku “kam s ním”. Jeho odvoláním a jmenováním Pavla Ondráška pro ni věc skončila. Petr Dohnal se tak dostal do právního vakua: byl sice odvolán, ale zůstal nadále příslušníkem Vězeňské služby ČR bez nového pracovního zařazení. Rozhodnutí o odvolání pocítil  jako křivdu a postavil se na odpor. Finančně státem zajištěn mohl se věnovat obhajobě svých zájmů jako povolání. Plně toho využil: bránil se  právními prostředky a snažil se vířit svou věc přes média.

Ke změně jeho osudu nedošlo ani po vystřídání Heleny Válkové Robertem Pelikánem. Ten pod tlakem správního soudu přezkoumal Dohnalův rozklad proti rozhodnutí Heleny Válkové o jeho odvolání a zamítl jej. Tím na sebe převzal odpovědnost jak za Dohnalovo odvolání, tak za jeho další ponechání v postavení “placeného nezaměstnaného”. Ani on se nepokusil “zpacifikovat” jej nabídkou důstojného náhradního uplatnění. Do situace pak jako deus ex machina zasáhl Městský soud v Praze, který Petrovi Dohnalovi vrátil postavení generálního ředitele  Vězeňské služby ČR.