Nikdo se nezajímá o odpovědnost lidí, kteří nejdříve nastavili rozhazovačné cenové podmínky, a pak připustili zpřístupnění zvýhodněných výkupních cen za elektřinu některým nedostavěným elektrárnám, které na ně neměly právní nárok.  Zatímco Alena Vitásková stojí před soudem za to, že údajně zavinila neodebrání neoprávněně vydaných licencí dvěma elektrárnám v majetku rodinného klanu „slováckého miliardáře“ Zdenka Zemka a státní zástupce Radek Mezlík pro ni žádá  trest odnětí svobody v trvání 9 let a peněžitý trest ve výši 10 milionů Kč, její předchůdce Josef Fiřt a jeho nejbližší spolupracovníci Blahoslav Němeček a Antonín Panák, za jejichž vlády Energetický regulační úřad licence vydal, vystupují u soudu jako svědci obžaloby. Na doplnění Ondračkova lamenta dodávám, že přesně podle přísloví „zloděj křičí: chyťte zloděje“ trestní oznámení v této věci podal právě výše zmíněný Antonín Panák.

Sdílím nevoli Davida Ondračky. Na jím vyzdvižené podivnosti jsem soustavně upozorňoval v sérii článků Jak probíhá monstroproces I-X, jimiž jsem provázel soudní řízení od samého začátku dne 2.června 2014 až do skončení závěrečných řečí dne 11.prosince 2015. Můj osamělý hlas, šířený pouze prostřednictvím internetových serverů, ovšem daleko nedolehne. Vyjádření obecně respektovaného šéfa protikorupční Transparency International by ale mohlo přimět příslušné činitele, aby se zamysleli nad tím, zda nejsou v tomto případě orgány činné v trestním řízení zneužívány k jinému než veřejnému prospěchu. Účast Antonína Panáka na spuštění řízení zakládá podezření, že prvotním účelem je pomsta za drzost, s kterou Alena Vitásková přijala funkci, na kterou se těšil kdosi z bývalého vedení. Ostatně její stíhání  je pro ně výhodné i proto, že  odvádí pozornost od jejich vin.

Lidí, kteří mají zájem o její skalp, je ovšem více. Jsou to především majitelé fotovoltaických elektráren, na které její úřad podal trestní oznámení, nebo dal podnět nejvyššímu státnímu zástupci k podání žalob ve veřejném zájmu na odnětí licence. Paradoxně by k nim mohli patřit i Zemkovi, kteří sdílejí s ní lavici obžalovaných, protože zpochybnila licence některých dalších fotovoltaických elektráren v jejich majetku ( to by jistě neudělala, kdy byla podjatá v jejich prospěch, jak bez ohledu na výsledky dokazování stále tvrdí žalobce).

Na jméno jí nemohou přijít nositelé projektu zřizování bioplynových stanice, soustředění kolem poslance Milana Urbana, kteří počítali se spuštěním obdobného způsobu finanční podpory, jenž tahá peníze ze státního rozpočtu i rodinných prostředků ve fotovoltaickém byznysu. Alena Vitásková jim tvrdě zkřížila cestu.

Pomsta je zdařilá i  v případě, že by Alena Vitásková a Michaela Schneidrová  nakonec dosáhly zproštění viny. Tím, že žalobce spojil jejich kauzu s případem účastníků úsilí o získání licencí do 31. prosince 2010, se jim postaral o významné navýšení nákladů na obhajobu a ztráty času a prodloužení doby snášení stresu z trestního stíhání. S vydáním licencí neměly nic společného a z celkového času soudního řízení na ně připadl jen zlomek. Zvlášť tvrdý dopad měla zlomyslnost žalobce  na bývalou ředitelku licenčního odboru ERÚ Michaelu Schneidrovou, která byla podle ustanovení zákona o státní službě postavena mimo službu s polovičním platem. Trestní stíhání ji za těchto okolností doslova ruinuje. Žalobce ovšem poškodil i stát, protože účast na řízení jim odčerpávala síly, které by jinak věnovaly svému úřadu.