Stejná rada se vyskytuje v některých mých starších článcích. Dobrá vůle ministra totiž povahu úřadu ovlivňuje jen nepatrně. Více váží zlozvyky, nemravy a zvykové právo úředníků, kteří zde přežívají dvacet i více let, je mezi nimi ještě pár normalizačních zombií a někteří se během krátkého působení ministra s ním ani nepotkají na chodbě. Krátká „životnost“ ministrů je pro úřad pohromou. Jejich mínění úředníci často ani nestačí vzít na vědomí a někteří jsou schopni klást pasivní odpor ministrovým požadavkům.

Po skandálních reportážích ve zpravodajství České televize, odvysílaných 13. a 14. prosince 2015, mám pro pana ministra nový návrh. Jeho úřadu by slušel název „ministerstvo pro destabilizaci vězeňství“. Česká televize totiž zahájila těžký útok na generálního ředitele Vězeňské služby ČR Pavla Ondráška. Kritizovala jej za to, že podle vyjádření náměstka ministra spravedlnosti, bývalého policejního důstojníka Vladimíra Zimmela, ustavil uvnitř Vězeňské služby ČR dvě „zásahové“ jednotky, čímž překročil svou pravomoc. Zprávu opepřila informací o vyhozených milionech za uskutečnění tohoto  nápadu: na to závistivá lůza dobře slyší. Ministr spravedlnosti se pak měl podle tvrzení ČT vyjádřit, že to může generálnímu řediteli vynést odvolání.

Reportáž jako taková byla sama o sobě ostudou České televize. Zpochybnění postavení generálního ředitele Vězeňské služby ČR není vyprávění vtipu o geniálních policajtech, ale akt, který může vyvolat pokles kázně příslušníků služby se všemi z toho plynoucími následky až do zvýšení četnosti pokusů o útěk a kázeňských provinění. Generální ředitel Vězeňské služby ČR není kašpárek, ale velitel přibližně osmi tisíc ozbrojených příslušníků sboru a muž, odpovědný za více než dvacet tisíc chovanců věznic. Má patřičné vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi ve funkci ředitele věznice. Vzhledem k povaze jeho role  by proto pachatelé útoku měli úzkostlivě dbát etické zásady, že zprávy se mají ověřovat ze dvou zdrojů a zejména velmi bedlivě uvážit, zda je vůbec vhodné, aby se veřejnoprávní televize propůjčila k akci, která může vést k destabilizaci Vězeňské služby ČR. V tomto případě Česká televize neuznala za slušné požádat předem Pavla Ondráška o vyjádření. Ke všemu si na pomoc přizvala Mariána Prokeše, bývalého 1. náměstka odvolaného generálního ředitele Petra Dohnala. To není nestranný, ale silně podjatý zdroj informací, protože má s Pavlem Ondráškem nevyřízené účty za své propuštění ze služby i za vypuzení manželky ze zaměstnání na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR. Doplatil totiž na to, že si neuvědomil, že jako vysoký důstojník ozbrojeného sboru je podřízen přísné vojenské kázni a nesmí soustavně pobuřovat veřejnost proti nadřízeným (nebyl to ovšem jediný důvod jeho zaslouženého vyhazovu, ale to není podstatné).

Výsledkem daného přístupu je šíření zprávy, která je v nejlepším případě nepřesná, čili Česká televize se v zájmu bůhví koho dopustila účelového klamání veřejnosti. V daném případě se nejedná o „zásahové“ jednotky, jak je známe od policie,  ale o malé útvary, které mají zajišťovat eskorty zvlášť nebezpečných zločinců. Mají být umístěny ve dvou věznicích, které jsou křižovatkami a přestupními stanicemi soustavy pravidelných eskort vězňů. Případné nasazení k potlačení vzpour nebo zvládání jiných mimořádných událostí  je druhotnou složkou jejich poslání. Jejich zřízení bylo částí programu reformy vězeňství, s kterým se Pavel Ondrášek ucházel o funkci generálního ředitele. Myšlenku vyvodil ze své dlouholeté praxe dobře hodnoceného ředitele věznic. U bývalé ministryně Heleny Válkové našel pro své záměry porozumění.  Jednotky dosud nejsou formálně ustaveny. Pouze probíhá ověřovací provoz.

Díky účelové jednostrannosti při shromažďování podkladů pro štvavé reportáže veřejnoprávnímu bulváru Česká televize unikla informace, která se ke mně dostala ze dvou na sobě nezávislých a obvykle věrohodných zdrojů: ministr spravedlnosti před nedávnem odměnil za účast na zmíněním projektu oba ředitele věznic, v kterých prověřování probíhá. Chápu, že to je pro něj okrajová záležitost, takže mohl na ni zapomenout. Ale pokud mu to jeho podřízení nepřipomněli, když jej vtahovali do akce proti Pavlu Ondáškovi, je to vůči němu ošklivá zlomyslnost, neboť ho tato okolnost ztrapňuje.