Rozhodnutí správního soudu má okamžitý účinek, jehož vykonatelnost nelze odložit  opravným prostředkem. Ministr spravedlnosti má nyní hypoteticky tři možnosti: 1. napravit vady rozhodnutí Heleny Válkové, které vytkl správní soud, a potvrdit odvolání Petra Dohnala třeba i s rizikem další prohry 2. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale současně uvést Petra Dohnala zpět do úřadu s rizikem, že v případě úspěchu kasační stížnosti by musel znova odejít 3. v novém řízení vzít zpět rozhodnutí své předchůdkyně. Jeho volba je předvídatelná, protože se již na tiskové konferenci vyjádřil,  že generálním ředitelem je nyní Petr Dohnal. Patrně si tím nepřivodí žádné potíže, protože Pavel Ondrášek se kdysi nechal slyšet, že v případě úspěchu Dohnalovy žaloby mu uvolní místo.

Pokud Pavel Ondrášek  slib dodrží, jak pan ministr, tak Petr Dohnal si budou moci blahopřát, že se nemusí potýkat s potížemi, jichž jsme byli v minulosti svědky v jiných případech. Polistopadové změny právního řádu totiž z odvolávání vedoucích pracovníků udělaly rizikové dobrodružství, jehož konečný výsledek se dá úspěšně předvídat jen výjimečně. Předlistopadový režim nadřazoval zájmy institucí, potažmo státu, nad existenční jistoty vedoucích pracovníků. Proto každý, kdo byl ustanoven do funkce jmenováním, se musel smířit s nebezpečím, že bude odvolán kdykoli, okamžitě a bez odůvodnění. Toto „nedemokratické“ řešení mělo své výhody. Výměny vedoucích pracovníků probíhaly rychle a hladce, takže chod organizace narušovaly jen minimálně. Toto řešení bylo mimo jiné v souladu s  poznatkem, že konfliktní vztah mezi nadřízeným a podřízeným snižuje účinnost řízení. Protože většina jmenovaných vedoucích podléhala nomenklaturnímu rozhodování orgánů KSČ, obvykle se nějakým způsobem současně  řešil také další osud odvolaného. Oblíbené bylo „vykopávání směrem nahoru“, na které ovšem měli nárok pouze „osvědčení soudruzi“, dobře zapsaní u politických orgánů.