Klaus na VŠE: Slyšíme silná prohlášení o řeckém šetření, ale data to neprokazují

17.05.2015 9:52

Exprezident Václav Klaus v sobotu přednášel studentům Vysoké školy ekonomické o změnách určitých ekonomických, obecně uznávaných tezí jakožto paradigmat platících desítky let. Takto přednášku uvedl děkan Národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík. A profesor Klaus mu hned na úvod s úsměvem vytkl pokrokářství. Následně se rozhovořil o ekonomické krizi Řecka i politické krizi v politické integraci EU.

Klaus na VŠE: Slyšíme silná prohlášení o řeckém šetření, ale data to neprokazují
Foto: Lukáš Petřík
Popisek: Václav Klaus
reklama

Dámy a pánové, dobrý večer,

omlouváme se, že jdeme s takovým zpožděním kvůli takové bezvýznamné záležitosti, jako je hokej. Já ovšem jsem seděl u pana děkana a přemlouval jsem ho ze všech sil, abychom už dávno šli. A on mě držel násilím, že se musí dodívat až do konce, takže já už bych tady dávno byl. To říkám na rovinu.

Teď mě zmátl pan děkan, že se už také stává pokrokářem a progresivistou a tak dále, když říká, že stará paradigmata přestávají platit. To jsem si tady napsal, pane děkane, to si budeme muset vyjasnit, zda tohle je možné vůbec vyslovit.

Dámy a pánové, mě pan děkan asi před dvěma měsíci vyzval, abych tady promluvil, a já jsem mu asi měsíc neodpovídal, jestli to akceptuji nebo ne, abych tady dnes večer vystoupil, tak mě napadlo promluvit o řecké krizi, která se dožila svých pěti let. Nazval jsem svůj příspěvek: Je to už nebo teprve pět let od začátku řecké krize. Ale když jsem potom dělal korektury svých poznámek, tak jsem si říkal, že jsem to asi nenapsal dobře. Měl jsem použít jiné číslo než pět.

My jsme sice byli svědky zrodu otevřené, nahlas přiznané, v Evropské unii oficiálně diskutované řecké dluhové krize, ale je jasné, že krizové symptomy v Řecku, podobně jako v některých dalších zemích jižní Evropy, narůstaly už dávno před květnem 2010. Řada těchto zemí začala mít potíže už před dvaceti lety. Tedy tato krize vznikla z úplně jiných důvodů, než byly měnová integrace Evropy anebo dopady a důsledky euroamerické či americko-evropské krize let 2008 a 2009.

Nový problém pro Řecko začal v okamžiku, kdy tato země spolu s eurem přijala i pro její ekonomiku zcela neadekvátní ekonomické parametry, zejména příliš vysoký měnový kurz, příliš nízké úrokové sazby a spolu s nimi nijak nezasloužený statut perfektního dlužníka. To staré problémy jen vyostřilo. Řecku začal každý rád půjčovat a Řecko si také začalo za nízké úroky rádo půjčovat. Cesta od 1. ledna 2001 – vstupu do eurozóny – a počátku května 2010 – vypuknutí dluhové krize – byla proto zcela jednoznačná, jednosměrná a vlastně předurčená, nemohla být jiná.

Už několik let slyšíme silná prohlášení o řeckém šetření a o řeckých drastických škrtech, ale data to neprokazují.

Udělám malou odbočku mimo ekonomiku. Mluví se totiž dnes o předluženém Řecku, mluví se o neúnosně vysokých penzích, o nesmyslně velkém množství učitelů na počet žáků a studentů, tedy větším než kdekoliv jinde v Evropě, o nadměrném počtu zaměstnanců ve státním sektoru, o příliš štědrých sociálních dávkách, o nefunkčním systému výběru daní, o Řekům vrozeném sklonu k neplacení daní a tak dále.

Nedávno jsem si v týdeníku Ekonom, asi před třemi nebo čtyřmi týdny, povšiml zajímavých dat o výdajích na zbrojení, nechce se mi říci na obranu, v různých zemích světa. Vynechá-li se USA, kde tyto výdaje dosahují 3,8 % HDP, a Rusko, kde je to dokonce 4,2 %, Řecko dává i ve své už dlouho trvající dluhové krizi na zbrojení ze všech zemí NATO nejvíce. Je to 2,5 % svého HDP. Česká republika, sice stagnující, ale bez řecké krize dává, jak možná řada z vás ví, 1,1 %, bohaté, nezadlužené Německo dává 1,3 %, průměr NATO je 1,5 %, Řecko dává 2,5. Takže mluvit o nějakých veleškrtech, já si myslím, že není možné.

Mě tam zaujalo ve stejném zdroji, že česká armáda má 30 tanků, to ještě mnozí z nás bychom váhali, jestli jsou funkční, Itálie má 200 tanků, Německo 322 a teď pozorně poslouchejte – Řecko 1 462, což je dvacet procent veškerých tanků Severoatlantické aliance. A nemohu si odpustit, abych tady nezmínil porovnání počtu tanků Řecka s Ruskem, které jako světová velmoc má jen 2 500, to znamená s tím Řeckem srovnatelné.

Určitě by bylo možné uvádět jako argumenty nešetření, uvádět i další relevantní data, ale to myslím, že není potřeba, to není mým záměrem. Ale o záměru, že by Řecko začalo šetřit všude, kde je to možné, nemůže být ani řeči. To je můj závěr číslo jedna.

Výsledkem je zadluženost Řecka, jak všichni ekonomové tady přítomní vědí, ve výši 175 % HDP, po Japonsku druhá největší na světě. Výsledkem je i míra nezaměstnanosti dosahující úrovně téměř 26 %, což je mezi normálními zeměmi světa nejvyšší hodnota. Já nevím, jestli nějaká africká právě bojující země má nezaměstnanost vyšší, asi ano, je to ale v každém případě čtyřnásobek, a ta porovnání jsou vždycky důležitá, čtyřnásobek české míry nezaměstnanosti. Známá jsou i řecká čísla nezaměstnanosti mladých do 25 let, která dosahuje 55 %.

Řecká ekonomika od roku 2008, měřeno velikostí HDP, zmenšila svůj rozsah téměř o jednu třetinu. Vedlejší bonus z toho je, že si Česká republika vylepšila svou pozici uvnitř Evropské unie. Srovnatelný s řeckým poklesem je v současnosti snad jen pokles HDP na Ukrajině, ale v Řecku na rozdíl od Ukrajiny není občanská válka.

Půjčky viditelné i neviditelné, explicitní i neexplicitní, např. přes systém cardin Evropské centrální banky – odpouštění dluhů ve výši řádově sto miliard euro, dokazují, že pomoc Řecku dosahuje neuvěřitelných hodnot. Známý německý ekonom, mnozí z vás budou znát jméno, profesor Hans Werner Sinn z mnichovského Ifo Institutu, ve svém článku v posledním čísle čtvrtletníku The International Economy použil opět velmi pěkné přirovnání, které je zajímavější než jakékoli hrozivě vypadající absolutní částky. On napsal, že Řecko dostalo od května 2010 dvacetidevítinásobek toho, co dostalo Německo po druhé světové válce v rámci Marshallova plánu. Já myslím, že to je cennější než nějaká divná hodnota v takovém či onakém počtu miliard euro. Dvacetidevítinásobek. A to Německo bylo tehdy zcela zdevastováno světovou válkou, kterou samo vyvolalo.

Já bych dodal ještě to, že bychom si měli připomenout, jak se USA touto svou pomocí už více než půl století pyšní. Znám německé studie, které říkají, že byla tato pomoc ekonomicky víceméně irelevantní, o čemž jsem ostatně také přesvědčen. Měla asi takový význam, jaký mají v naší zemi význam dary EU směřující v naší zemi na cyklostezky, aquaparky nebo lyžařské areály v místech, kde není sníh nebo dostatečný kopec. Jiné projekty podmínkám EU špatně vyhoví.

Nedovedu si představit, jak odstranit dnešní řeckou zadluženost jinak než vyhlášením státního bankrotu. Což by v případě Řecka ani zdaleka nebylo poprvé. Pouhý návrat této země k normálnímu ekonomickému vývoji starý dluh neřeší. Nepřidělávání nových dluhů, a od toho je Řecko stále ještě dost daleko, je něco jiného než splácení starých dluhů.

Vy asi všichni víte, že dluh ČR je v tuto chvíli asi 43 % HDP, a myslím, že ani nikdo z nás bezprostřední cestu k jeho odstranění nevidí. Lze očekávat, že to Řecko splatí? Znamená to, že je řecká Syriza odvážnější než náš údajně pravicový ministr financí? Urychlení našeho ekonomického růstu by mohlo z tohoto našeho podílu pomalu a postupně ukrajovat, ale jak jsem již řekl, Řecko má dluh 175 % svého HDP.

Je triviální říci, že Řecko udělalo osudovou chybu, když se rozhodlo vstoupit do eurozóny. Ta se pro něho stala svěrací kazajkou, která ho už patnáct let dusí. Mám na to velmi hezkou osobní vzpomínku. Byl jsem náhodou v Athénách na ekonomické konferenci v létě roku 2000, kdy byl vstup do eurozóny poněkud nečekaně oznámen. Vzpomínám na euforii Řeků a musím říci, že odborníků, hlavně bankéřů přítomných na této konferenci, a na krčení ramen zahraničních účastníků. Řekové si mysleli, a někteří z nich si to myslí dodnes, že jim eurozóna něco dává, což je omyl, jim hlavně bere. Lehce docílený statut perfektního dlužníka se jim velmi vymstil.

Obrovskou chybu samozřejmě udělala i Evropská unie, nevěřím, že nevědomky. Pouze se chovala lehkomyslně, což je její definiční charakteristikou, není definována občany a voliči, neboť občany a voliče Evropská unie, tento stát či superstát, nemá.

O inovativním národním účetnictví Řeků se po celá minulá desetiletí mezi ekonomy a statistiky vyprávěly neuvěřitelné historky. Jejich datům proto nikdo nevěřil. Převážil však absolutistický, nikým nebržděný naivně prointegrační postoj bruselských či probruselských politiků a jejich úsilí, aby euro co nejdříve proniklo do co nejvíce evropských zemí. Sjednocení evropských měn považovali za neúčinnější cestu, jak dospět k urychlenému politickému sjednocení kontinentu. Hlavně o to jim šlo a jde. Ekonomické náklady je nezajímaly. Kolikrát jsem se to snažil vysvětlovat Helmutu Kohlovi, který měl v té chvíli v Evropě hlavní slovo, musím přiznat, že naprosto marně.

Odlišme však ekonomické náklady pro EU a pro Řecko. Pro Řecko a hlavně pro obyčejné Řeky jsou nesmírně vysoké, pro EU až zas tak smrtící nejsou, Řecko je ekonomicky necelá dvě procenta HDP celé EU a dnes už asi, díky jeho ekonomickému pádu, je to asi jeden a půl procenta. První půjčka Řecku ve výši 110 miliard euro v květnu 2010 je i není moc peněz. Pro normálního smrtelníka je to sice nepředstavitelná suma, ale pro celou EU...

Kancléřce Merkelové jsem říkal, že je to přesně tak velká suma, těchto 110 miliard euro, kterou Německo každoročně už více než dvacet let posílá svým východním zemím, tedy bývalé NDR, jako pomoc, jako vnitroněmecké transfery, jako cenu či náklad za německé znovusjednocení, za vytvoření německé měnové unie mezi dvěma nehomogenními, v minulém půlstoletí ekonomicky oddělenými státy. Míra německé solidarity to umožňuje, ale evropská solidarita tohoto typu a této síly neexistuje a nevěřím, že někdy existovat bude.

Nic špatného nepřeji např. Finům, Irům, Portugalcům ani Řekům, ale solidaritu, kterou já jako Čech cítím vůči svým spoluobčanům na Moravě, tu vůči občanům pro mne vzdálených evropských zemí necítím. A nestydím se za to.

Nicméně Řecko by za to, že do evropské měnové unie dobrovolně vstoupilo, a tím potěšilo všechny euronaivisty a eurofanatiky, nějakou každoroční pomoc potřebovalo. Dodávám, potřebovalo by ji, pokud je to rozumně. Pokud je to nerozumně, tak by ji nepotřebovalo.

Slovensko v rámci československé federace a československé měnové unie takovou pomoc také potřebovalo. Samostatné Slovensko ji, jak jsme se mohli brzy přesvědčit, rychle přestalo potřebovat. Nechápou to Řekové, nechápou to Bruselané, nechápou to naši stále ještě přežívající čechoslovakisté? Zdá se, že ne.

V rámci eura pro Řecko v dohlédnutelné a představitelné budoucnosti řešení neexistuje. Existuje pouze pokračování dnešního stavu permanentní krize a permanentního čekání na pomoc, půjčky, dary, odpouštění dluhu a tak dále. Jediným řešením by pro Řecko bylo opuštění eura, dnes se tomu módně říká exit nebo dokonce grexit, všichni se toho strašně bojí a myslím, že není důvod. Jednorázový náraz a krátkodobé turbulence na trzích a rozpad Československa i československé měnové unie ukazují, že to nemusí být nijak tragické. A následně velmi rychle nastoupivší normální ekonomický vývoj v parametrech, které budou Řecku odpovídat, je daleko pravděpodobnější scénář.

Laikům vždycky říkám, že kdo má límec u košile 44, nemůže nosit košili s límcem 41, nenuťme proto Řekům špatnou velikost košile, resp. měnového kurzu a úrokových mír.

Přesto je Řecku stále doporučováno nikoliv opustit euro a devalvovat, čili vyměnit velikost košile, ale zůstat v eurozóně, dělat reformy a vnitřní devalvaci. Relevantní otázka zní: Jsou reformy a vnitřní devalvace snadno proveditelné a mají rychlé a výrazné efekty?

Připomeňme si např. naši národní debatu o vhodnosti opatření České národní banky v listopadu 2013, o které jsme v tomto sále už diskutovali, při němž naše ČNB úmyslně a záměrně zdevalvovala českou korunu. Jako rezolutní kritik tohoto kroku v naší zemi a v tehdejší chvíli přesto považuji za nutné zdůraznit, že je to krok možný, že je třeba o něm diskutovat, ale že je legitimní zvažovat, zda byl vhodný právě pro nás a právě v naší konkrétní ekonomické situaci či nikoliv. Devalvace je v každém případě standardní, nesmírně významný, v minulosti mnohokráte použitý posun jednoho klíčového ekonomického parametru, který v Řecku členstvím v eurozóně není možný. Proč by Řecko v beznadějné ekonomické situaci nemohlo udělat to, co udělala naše ČNB bez vážného důvodu, jak se zdá, z pouhého svého vlastního strachu před jakousi hypotetickou hrozbou deflace.

Stejně tak je zřejmé, že Řecku ze všech stran doporučované reformy mohou mít efekt až s několikaletým zpožděním.  A musí to být reformy domácí veřejností a politikou skutečně přijaté, nikoli reformy z vnějšku vynucené. Kývnutí na tyto reformy, a je sporné, zda na ně současná řecká vláda kývne, nestačí. To žádné bezprostřední efekty mít nebude. Příprava jakýchkoli reforem od převodu myšlenky, ideového konceptu v aplikovatelný zákon a od schválení tohoto zákona v parlamentu k jeho uvedení v platnost trvá nemalou dobu, v níž žádné nové peníze do prázdné řecké státní pokladny nebudou přicházet. Věřitelé zůstanou znepokojeni, operační volnost řecké vlády bude i nadále nulová. Konkurenceschopnost Řecka bude dále padat a obsluha zahraničních dluhů bude stále nesmírně nákladná.

Další komplikací, na kterou by nemělo být zapomínáno, je tzv. implementační zpoždění prováděných hospodářsko-politických změn, což je Friedmanova terminologie, neboli otázka, kdy provedené změny začnou nejen platit, ale mít efekt. Změní-li se strnulost zákoníku práce, což je známý řecký problém, kdy to začne ovlivňovat chování Řeků? A kdy to začne ovlivňovat chování Řeků natolik, aby to mělo makroekonomický dopad, dopad měřitelný v makročíslech? O časovém zpoždění dopadu změn penzijního systému, který je Řekům ze všech stran doporučován jako věc klíčová, ani nemluvě. To se ale týká téměř všech reforem.

Historie navíc říká, že všechny velké reformy začínaly počáteční dostatečně velkou devalvací. Víme to velmi dobře z naší vlastní zkušenosti. Devalvace koruny v posledních dnech prosince roku 1990 byla klíčovým reformním krokem a důležitým signálem, protože jsme si tím otevřeli prostor pro všechny kroky další. Pro mě jako ministra financí byla i krokem nejriskantnějším, hledání jeho správné velikosti krokem intelektuálně nejtěžším. Povedl se mi. Dlouhých šest let jsem musel opakovat, ač se ekonomika výrazně proměňovala, ceny nevyhnutelně rostly.

To všechno je Řekům zamítáváno. Všichni jim doporučují tzv. vnitřní devalvaci neboli pokles domácích cen, mezd a vlastně všech dalších nominálních veličin. To sice v Řecku už několik let probíhá, ale jak je vidět, míra poklesu nestačí. Není divu. Předcházející vzestup těchto veličin od vstupu Řecka do eurozóny až po vypuknutí krize byl enormní.

Již od Keynese také víme, že se moderní, demokratický, a proto nadměrně sociálně orientovaný svět vyznačuje charakteristikou, která se jmenuje rigidita cen a mezd směrem dolů. Může se tomu právě Řecko se svou Syrizou vyhnout? O tom je třeba výrazně pochybovat. Data ostatně ukazují, že ceny v Řecku začaly klesat až v roce 2013, což je strašně pozdě. Mzdy a platy se sice snižují již déle, průměrná mzda klesla od svého vrcholu v roce 2009 téměř o 20 %, ale ukazuje se, že ani to nestačí. Produktivnost a exportní výkonnost Řecka, díky struktuře české ekonomiky, nejsou těmito cenovými pohyby dostatečně zesíleny. Chybou tedy byl vývoj v letech 2001 až 2010, menší chybou je to, co se v Řecku děje dnes, řecké dluhy prostě splatitelné nejsou.

Řecká zkušenost má ještě jeden aktuální aspekt. Ekonomická nauka má také své módní trendy. Módou současnosti se stalo strašení deflací čili poklesem cen, jakkoli je evidentní, že je to jen jeden z dalších omylů centrálních bankéřů a je obklopujících ekonomů, kteří doufají, že se jednou centrálními bankéři také stanou, posedlých myšlenkou cílování inflace a zarputilou obhajobou cíle, který si sami vytvořili.

Jak je možné vnucovat Řecku vnitřní devalvaci neboli pokles cen a současně strašit celý západní svět obavou z deflace, tedy z poklesu cen? Nebude mít řecká deflace, resp. nemá už teď všechny ty dopady, před kterými jsme našimi i světovými centrálními bankéři dnes a denně varováni? Postoj Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a celé světové finanční komunity není v tomto příliš konzistentní, ale manipulátorům moderního světa to, zdá se, příliš nevadí.

Můj názor je zcela jednoznačný. Řecko vážné a hluboké systémové reformy potřebuje, ale hlavně potřebuje udělat jejich předpoklad – vnější, nikoli vnitřní devalvaci. Mimochodem, představme si, že by nám po listopadu 1989, jenom si to zkusme hypoteticky představit, představme si, že by nám po listopadu 1989 byla doporučována vnitřní devalvace neboli pokles cen a nominálních mezd v politicko-ekonomické situaci, kdy měli všichni lidé v naší zemi pocit, že jsou jejich mzdy a platy po desetiletích komunismu už tak nezaslouženě nízké.

Neekonomové většinou nechápu klíčový význam správné velikosti různých ekonomických parametrů. Ekonomové právě proto musí trvat na tom, a nám to zkušenost s komunistickým typem ekonomiky řekla snad dostatečně jasně, že hlavně ceny musejí být v pořádku, ekonomové musejí trvat na tom, že se to týká všech cen a i cenové hladiny jako celku, ale zároveň na tom, že nejdůležitější ze všech cen je právě jedna specifická cena – měnový kurz. Pro Řecko tato cena dnes není v pořádku, proto se potřebuje eura zbavit, proto by mělo znovu získat svou vlastní měnu a svůj vlastní flexibilní, na euro nezafixovaný měnový kurz.

Z toho, co říkám, bohužel vůbec neplyne, že si myslím, že se to stane, mám naopak pocit, že to Evropská unie, resp. pánové Schulz, Juncker a Tusk jako věrní následovníci Founding Fathers ekonomické integrace nikdy nedovolí. Tito lidé, pokud nejsou naprostými cyniky, kteří vědí o své omezené délce ve funkci, věří v zázraky, což v dané chvíli znamená, že věří v proveditelnost řecké vnitřní devalvace v potřebné, tedy nikoli zanedbatelné velikosti, a že věří v proveditelnost a okamžitý efekt všech doporučovaných reforem. Nejde jim o Řecko, jsou přesvědčeni o tom, že by vystoupení Řecka z eurozóny strašně poškodilo zejména Evropskou unii, že by ji to v podstatě zpochybnilo a že by to byl počátek jejího konce.

To není pravda. S EU by to bezprostředně nic neudělalo, ta by přes tento malý zádrhel existovala dále. Určitě by to ale nebyl konec potřebného, racionálně – tedy zcela jinak než dosud – koncipovaného procesu evropského integrování, ale mohl by to být konec nebo aspoň výrazné narušení víry v dnešní nešťastnou formu integrace, tak jak byla Maastrichtskou, Lisabonskou a dalšími smlouvami do dnešní podoby utvořena. Opustit tuto formu evropské integrace by bylo pro celý kontinent obrovským vítězstvím. Pro celý kontinent, nikoli jen pro Řecko.

Děkuji vám za pozornost.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: TemP
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Niedermayer (TOP 09): Ruskou cestou

15:00 Niedermayer (TOP 09): Ruskou cestou

Komentář na facebookovém profilu k maďarskému koronavirovému zákonu