Poslankyně Klasnová se k tomu mimo jiné vyjádřila v tom smyslu, že toto ustanovení nemá nikde obdoby – tedy (parafrázuji) nikde v normálně fungujících zemích. Jsme ale my v tomto smyslu „normálně fungující země“?

Představme si opozičního poslance, který chce skutečně poctivě, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vykonávat svůj mandát. Právě o takového poslance bychom přece měli my všichni, občané, stát, ne? A tento poslanec se dostane do ostrého politického sporu se svým vládním kolegou, který je shodou okolností zároveň ministrem... třeba vnitra, který ví, že „když se to provalí“, tak se může se svojí nadějně se vyvíjející politickou kariérou rozloučit. Předmětem konfliktu je přitom nějaká nekalá činnost (nebo nečinnost...) policie, nebo rovnou BIS. Jak myslíte, že takový střet s mocí pro takového poslance může u nás dopadnout, pokud mu imunita neposkytne maximální možnou ochranu? Není snad správné takovéhé poslance uchránit i před výhrůžkymi typu „však počkej, teď na tebe něco ušijem a on ti mandát skončí – pak ti to spočítáme“? Já myslím, že je to nejen správné ale i v nejvlastnějším zájmu nás všech. Nedávný návrh paní předsedkyně Poslanecké sněmovny Němcové, aby byl pravomocně odsouzený poslanec (senátor) automaticky zbaven svého mandátu, dodává celé věci pochmurný kontext.

Proč vlastně poslanci navrhují zrušení imunity? Protože je to dobré? Ani omylem! Navrhují to přece jenom proto, že to lidé, hecovaní zbloudilými žurnalisty, chtějí a poslanci si od toho slibují zisk politických bodů – čili jde o čirý populismus. Kdybychom ale, domnívám se, pečlivě zapátrali v motivaci lidí, nalezli bychom tam, že odpor k imunitě je důsledkem něčeho konkrétního: nechuti, aby imunity požívali právě tito zákonodárci. Ale k tomu přece nemusíme měnit prospěšné pravidlo – stačí zvolit jiné poslance a senátory!