Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych vám předložil návrh zákona o Národním parku Šumava. jsem si vědom toho, že nejen tato Poslanecká sněmovna v tomto volebním období, ale pravděpodobně, tak jak mě informovali pamětníci a poslanci, jež v této Sněmovně zasedají po několik období, snad možná všechny Poslanecké sněmovny v minulosti se snažily napravit stav, kdy největší park, národní park v České republice je upraven pouze podzákonnou normou a obecnými ustanoveními zákona 114 o ochraně přírody a krajiny, nicméně nikoli zákonem speciálním, který by měl obsáhnout celou materii. Možná právě proto - a já dokonce tvrdím určitě - máme na Šumavě tolik potíží, kolik jich za těch dvacet let máme. Nejasná a nejednoznačná pravidla, měněná koncepce vždy s novým ředitelem či novým ministrem, zcela nekoncepční otázka rozvoje ať už z hlediska zónace, ať už z hlediska hospodaření, ať už z hlediska ekonomického hospodaření národního parku a jeho správy jako takové, ať už z hlediska pohledu na rozvoj na jedné straně turismu a na druhé straně přírody či volných přírodních procesů. A také nejasnost či nejednoznačnost v tom, jak a jakým způsobem se mají rozvíjet obce, které na území parku jsou.

Národní park Šumava, dámy a pánové, má několik specifik proti ostatním parkům v České republice. Nepochybně u některých charakteristik se shodnou zcela všichni a u některých se i názor na to, jak tento park charakterizovat, liší. Z hlediska faktrografického má Národní park Šumava 68 000 ha a společně s chráněnou krajinnou oblastí, čítající zhruba dalších 110 000, zahrnuje největší ucelenou oblast z hlediska ochrany přírody v České republice v součtu. Z tohoto pohledu srovnávání s bavorským národním parkem v rozloze ani ne čtvrtinové z hlediska národního parku je velmi obtížné.

Druhou záležitostí je charakteristika jeho odlišností od jiných parků, které máme v České republice. Jedna je zcela zásadní - Národní park Šumava a chráněná krajinná oblast, ale národní park jako takový, jsou jediným z našich národních parků, ve kterém přímo intravilán obcí je součástí parku. To není ani v Krkonoších, ani v Českosaském Švýcarsku, ani v Podyjí. Z toho pohledu také ta debata je nejvytíženější a nejsilnější.

Jestli dovolíte, já bych se zaměřil nejdříve na charakteristiku toho zákona a pak asi na několik těch - protože ta veřejná debata o tomto návrhu nebo návrzích, protože tady máme zároveň plzeňský návrh, návrh Plzeňského kraje běží řadu let - tak bych se zaměřil asi na ty nejčastější objemy.

Návrh, který předkládám v zastoupení vlády, je návrh, který si klade za cíl zásadní jednu věc: stanovit jasná pravidla. A z tohoto pohledu my uznáváme, že ten návrh je možná v některých ohledech rigidnější nebo možná podrobnější nežli obecná právní norma, než by mnozí očekávali a preferovali a z hlediska právní teorie je to nepochybně minimálně neobvyklé. Musím říci, že za dva roky mého ministrování jsem přesvědčen o tom, že jinak takový zákon smysl nemá. Pokud bychom vytvořili pouze zákon, který bude mít obecnou proklamaci a řekne obecné základní pravdy, které po pravdě nikdo nezpochybňuje, ale neřekne, jak má vypadat zónace, co se v kterých zónách smí a nesmí, kdo smí tu zónaci měnit a jakým způsobem tak, aby byla zajištěna stabilita, tak se obávám, že bychom vytvářeli zákon pro zákon a k ničemu by nebyl.