Dobrý den. Pane předsedo, kolegyně a kolegové, dámy a pánové, vedeme tady velmi zevrubnou diskusi, myslím, že zaslouženě, protože tento zákon je veřejností velmi citlivě vnímán a myslím, že si zaslouží rozpravu. Mnohé, co tady bylo řečeno, by si určitě zasloužilo zevrubnější komentář, ale já se zdržím komentáře třeba výroku pana senátora Drymla, který tady opravdu narýsoval dramatickou situaci, kdy čtvrt republiky se bude na základě jakýchsi skutečností restituovat a všichni jsme v ohrožení, a nevím z čeho. Nevím, z čeho toto svá tvrzení čerpá.
Nebudu se zabývat ani tím často citovaným veřejným míněním a množstvím nějakých relací nebo reakcí nebo povzbuzování nebo podpory nějakých názorů. Jsem si v této souvislosti vědom nemístnosti toho přirovnání a vždycky si s mrazením v zádech vzpomenu na ty miliony podpisů pod žádostí o justiční vraždu Milady Horákové. A já se vší licencí, kterou toto mé sdělení má, si vždycky vzpomenu, když se mluví o tom, jak má něco masivní podporu. Já se vždycky ptám, kolik z těch občanů, kteří jsou tak masivně proti, o tom zákon vůbec něco vědí, kolik z těch lidí, z oprávněně rozhořčených lidí, co se v tom zákoně děje, si zákon přečetlo nebo kolik tak soudí na základě v lepším případě poučeného mediálního článku, v horším případě nějakých pivních drbů.
Byli jsme svědky i sdělení, které tradiční figury, že hodnoty sociální empatie a křesťanství jsou majetkem sociální demokracie. Není tomu tak, jsou to tradiční konzervativní hodnoty a nejsou a doufám, že nebudou majetkem žádné politické strany a velmi bych si vážil toho, kdybychom si tyto hodnoty všichni vzali k srdci a nikdo z nás si je nepřivlastňoval.
Chci se kratičce zastavit jenom u otázky velmi konkrétní, přestože tuším, že debata, kterou vedeme, není debata věcná, ale je povýtce a pohříchu politická a vždycky taková bude. To je politické rozhodnutí a tento zákon zcela nepochybně v detailech má i svoje vady a určitě jsme schopni na ně poukazovat.
Já jen s jistým překvapením poslouchám, kterak jsou sociální demokraté spokojeni se způsobem vyrovnání s církvemi, a přemýšlím, jakou teda předlohu předložila sociální demokracie po osm let svých vlád, jak se pokusila tento problém řešit. A zřejmě to bude mou špatnou pamětí, že si na nic z toho nedokážu vzpomenout a upamatovat.
Myslím, že je velmi podstatné to, co tady zaznělo, že sociální demokraté spatřují, jak tvrdí, určité řešení v možnosti financování z náboženského fondu, který by byl vytvořen. Pominu nyní svoji interpretaci tohoto návrhu, že to je jen pokus najít argument pro to, aby tento zákon nebyl schválen. A zastavím se u několika argumentů, které hovoří proti tomuto řešení.
Jednak je tady negativní historická zkušenost s náboženskými fondy. Náboženské fondy, jak si jistě všichni upamatujeme z učebnic dějepisu, založil kdysi už Josef II. a měly tenkrát fungovat k financování katolické církve. Zpočátku se tak dělo, vznikla řada nových farností a biskupství, například v Českých Budějovicích, záhy se však tyto fondy – cosi mi to připomíná i z naší doby – dostaly do krize způsobené především tím, že se na nich obohacovali velmi intenzivně ti lidé, kteří k tomu měli politickou moc a sílu. Majetek náboženských fondů se dostává do vlastnictví leckterých vrcholných politiků, šlechtických rodů nebo dvorských kruhů, jako např. klášter Plasy do rukou kancléře Metternicha, nebo klášter v Kladrubech knížeti Windischgrätzovi atd., a tak bychom mohli pokračovat. Náboženské fondy tak musel po celé 19. století zásadním způsobem dotovat stát, byť tato pomoc veřejných zdrojů jistě nebyla Josefem II. zamýšlena.
Idea náboženského fondu byla církvemi při jednáních odmítnuta. Chtěl bych připomenout, že zákon, který máme před sebou, není jenom produktem často obtížných jednání v koalici, a výsledky tohoto jednání mohou být opozicí odmítnuty, ale je výsledkem jednání se 17 církvemi a je to výsledkem velmi komplikovaných dohod. Církve tuto ideu odmítly právě po těchto historických zkušenostech. A jednalo se už o diskusi, která má kořeny v 90. letech.
Myšlenka fondů byla tak v rozporu s vůlí církví a náboženských společností, které o řešení svých majetkových návrhů tímto způsobem nežádají. Je velice pravděpodobné, že by se církve a náboženské společnosti začaly domáhat vlastnického práva ke svému historickému majetku soudně, pokud bychom k tomuto řešení přistoupili.
Vytvoření fondu přináší navíc několik problémů, které zákon po mém soudu uspokojivě řeší. Jednak je to velmi nejasný rozsah majetku, který by byl fondem spravován. V současné době jsou vlastníky historického církevního majetku především stát, ale také obce nebo nejrůznější privátní osoby. Nejasná správa majetku fondu je dalším problémem. Nikdy nebyl předložen návrh formy správy takového majetku fondu, podíl jednotlivých církví a náboženských společností při rozhodovacích procesech, nebo definice kontrolní role státu při nakládání s kmenovým majetkem.
Velmi nejasné je rovněž rozdělení výnosů a ztrát fondů mezi jednotlivé církve a náboženské společnosti. Co je ale nejpodstatnější – tento fond zcela jistě neumožňuje onu finanční odluku církví od státu, kterou tento zákon také řeší a je po mém soudu velmi významnou součástí zákona.
Znovu opakuji. Nemám nejmenší podezření, že tady vedeme věcnou debatu a budou sneseny všechny argumenty korektní i nekorektní, ideologické i věcné, populistické i mající nějakou racionální bázi. Ale přesto jsem měl za to tady tato slova říci, protože jsem opravdu nezaznamenal reálný pokus vytvořit tento způsob dohody s církvemi v minulých letech, kdy sociální demokracie měla k dispozici i celou vládní mašinerii a celou vládní agendu. A domnívám se, že tohle to tvrzení je jenom pokusem oddálit tento jistě v řadě detailů nedokonalý návrh, ale přesto návrh, který situaci řeší v souladu s nálezy Ústavního soudu. Děkuji.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: senat.cz
