Jeho cílem je zavést pravidlo, aby v případě, že některá země zavede vízovou povinnost (byť jen vůči některému členskému státu), reagovala Unie jako celek. Ve vleklé hře mi jde samozřejmě o Kanadu a Českou republiku.
Stala se Vám včera věc, která tak trochu uniká pozornosti médií, ale která podle mého soudu dobře ilustruje aktuální stav jednoty Evropské unie v zahraniční politice.
Výbor Evropského parlamentu pro občanské svobody odhlasoval drtivou většinou můj pozměňovací návrh, který se týká vízové povinnosti občanů třetích zemí vůči státům sedmadvacítky. Jeho cílem je zavést pravidlo, aby v případě, že některá země zavede vízovou povinnost (byť jen vůči některému členskému státu), reagovala Unie jako celek. Ve vleklé hře mi jde samozřejmě o Kanadu a Českou republiku.
Země javorového listu zavedla vízovou povinnost pro naše občany v červenci 2009 – tedy bezprostředně po ukončení českého předsednictví v Evropské unii. A přestože se česká diplomacie i poslanci Evropského parlamentu ozvali, že by na základě principů solidarity a reciprocity měla sedmadvacítka odpovědět jako celek stejně, nestalo se tak. Evropská komise, která jediná může s posvěcením vlád změnit seznam států s vízovou povinností pro cestu do jednotného prostoru Unie, zůstala u slibů. A to přesto, že mi komisařka pro otázky justice a vnitra Margot Malströmová při „grilování“ v Evropském parlamentu před nástupem do funkce při slyšení kandidátů na komisaře řekla, že bude věc řešit. Nestalo se v podstatě nic a na straně vlád členských států se za nás v rámci Rady EU, jíž jsme právě přestali předsedat, postavily jednoznačně jen Slovensko, Bulharsko a Rumunsko …
Po třech letech přesvědčování kolegů v Evropském parlamentu, jehož součástí byla v roce 2010 mírně provokativní kampaň „Proč nesmí Václav Havel do Kanady bez víz?“, kterou bývalý český prezident ochotně podporoval, jsem přesvědčena, že europoslanci mě podpoří i na štrasburském plénu. Situace v Radě EU bude ovšem i dnes neskonale složitější: ostatním vládám se nelíbí, že ta česká váhá s podpisem paktu o fiskální stabilitě a dalšími „jednotnými“ projekty, ale sama se domáhá principů solidarity.
Jistou nadějí ale je, že si většina členských států přeje – a mnohdy dokonce potřebuje - změnit stávající podobu nařízení o vízových povinnostech třetích zemí s ohledem na problémy, které vyvolávají přistěhovalecké vlny. A můj dodatek může být díky spolurozhodovací pravomoci Evropského parlamentu neoddělitelnou součástí nové legislativy. Pokud se podaří v nejbližší době prohlasovat zmíněný „pozměňovák“ i na plénu, budou pak na Radě EU vlády zemí postaveny před následující otázku: vyjdeme České republice vstříc a novelizujeme nařízení i s pravidlem, díky němuž bude muset Evropská komise do devadesáti dnů reagovat na nerovný přístup Kanady, nebo ho novelizovat nebudeme a necháme si spílat od domácích voličů kvůli stávající imigrační politice?
A to je podle mého soudu ukázka, jakou roli mohou na evropské úrovni hrát domácí zájmy – samoúčelný odpor vůči společné dohodě o fiskální stabilitě, jejíž principy beztak platí, nás může připravovat o podporu ostatních členských států tam, kde to náš národní zájem skutečně potřebuje.
Psali jsme:
_636096148833942056.jpg&id=116330)
MUDr. Zuzana Roithová, MBA
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Roithova.cz
_profil_top.jpg)
