Dovolím si pár poznámek k tomuto nám představenému materiálu, ve kterém jsem se mimo jiné dočetla:

„S ohledem na principy sociálně-tržního hospodářství, k nimž se Česká republika dlouhodobě hlásí, je třeba také přihlédnout k limitům vyplývajícím z respektu k prvkům sociální solidarity, zajištění minimálních životních sociálních standardů občanů a jistot zaměstnanců.“

A dále:

„Reformy se proto nemohou sestávat jen z rozpočtových škrtů, ale především z prorůstových opatření, k nimž náleží i vytváření kvalitních podmínek pro podnikání a rozvoj.“

Jako bývalá členka Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny ČR však musím konstatovat, že veškerá činnost této vlády, je zaměřena na likvidaci zbytku sociálního státu  -  cílenou politikou škrtů.  

Žádná konkrétní prorůstová opatření této vlády jsem dosud nezaznamenala. Neexistence faktické politiky zaměstnanosti i díky uspěchané a chaotické reformě Úřadu práce ČR, přitom ohrožuje právě samotné základy naplnění Strategie Evropa 2020 jako:
Zvýšení míry zaměstnanosti populace ve věku 20 - 64 let minimálně na 75 %;
Podpora sociálního začlenění, zejména prostřednictvím snižování chudoby, a to snahou snížit počet lidí ohrožených chudobou, nebo vyloučením, nejméně o 20 milionů.

Pokud se nebudou valorizovat důchody s ohledem na inflaci, tak se ČR brzy přestane chlubit nízkou mírou chudoby.  V tomto smyslu rok 2012 bude asi zlomový.

Hlavní náplní tohoto dokumentu je mystické opakování slova konkurenceschopnost ve všech možných pádech.

Jak ji však dosáhnout, když nečinností vlády, přes veškeré výstrahy a výzvy, je ohroženo čerpání evropských fondů v desítkách miliard Kč.

Pod vládním pojmem konkurenceschopnost se skrývá exportní ekonomika, jejíž hlavním motorem budou nízké pracovní náklady a zrušení veškerých výhod sociálního státu z důvodu  proklamované finanční konsolidace.

S tím nelze souhlasit. Je smutné, že vláda nezvládá zajištění čerpání evropských fondů ani efektivní boj s korupcí. Dle mého názoru tento materiál je příliš obecný a naše ambice pod průměrem EU. Obava ze sankcí při nesplnění cílů by měla být motorem a ne strašákem.