Ruští historici ocení Vladimíra Putina víc, než jeho předchůdce. Skvěle ovládá politické řemeslo, říká docent Robejšek

04.05.2015 4:46

ROZHOVOR Respektovaný akademik z univerzity v Hamburku Petr Robejšek se v nedávné minulosti opakovaně vyslovil proti dominujícímu pohledu na Rusko, a zejména na poměr jeho sil k USA a EU. Nyní se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zamýšlí obšírněji nad stavem této země a příspěvkem, který přinesl současný prezident Vladimír Putin.

Ruští historici ocení Vladimíra Putina víc, než jeho předchůdce. Skvěle ovládá politické řemeslo, říká docent Robejšek
Foto: Repro ČT
Popisek: Politolog a expert na mezinárodní vztahy doc. Petr Robejšek
reklama

Počátkem května oslaví Vladimir Putin patnáct let od svého prvního zvolení prezidentem Ruské federace. Jakým způsobem se podle vás dá obecně zhodnotit jeho patnáct let u moci? Jaký rozdíl je mezi státem, který Putin přebíral a jaký je z Ruska dnes?

Díváme-li se na toto období z ruského hlediska a srovnáme-li stav země, kterou Putin přebíral od Borise Jelcina, s dnešní situací, tak se mi jeho éra zdá úspěšná. Rusko se probralo ze svého prvotního západního poblouznění. Prosadily se v něm elity, které chápou, že pozápadnění země podle rad MMF a očekávání těch analytiků, kteří si mysleli, že stačí převzít západní hospodářské a politické instituce a je vyhráno, byla a jsou ruským podmínkám zcela nepřiměřená. Putin zabránil rozprodeji ruského majetku západním společnostem a podařilo se mu stabilizovat a dokonce i relativně posílit ruskou mezinárodní pozici. Vnitřní slabost země kompenzuje obratnou inscenací národních hodnot, a to občané zřetelně honorují.

Dá se objektivně říci, zda se běžným ruským občanům žilo lépe v době, kdy jejich zemi vládl Boris Jelcin, anebo jestli mají kvalitnější život nyní? Nehleďme v tom na zahraniční politiku, ale spíše na běžné životní starosti řadového Rusa. Jak to je?

Objektivní soudy neexistují a pocit „žít lépe“ má hodně společného s psychologii. Řekl bych, že v Jelcinově době lidé hodně věřili na budoucnost, rychlé zlepšení a západní konzumní symboliku. Zároveň byli hluboce znejistělí a nesporně trpce zažívali rozpad impéria. Dnes jsou střízlivější a smiřují se s jen pomalým zlepšováním životní úrovně. Pomáhá jim v tom skutečnost, že žijí v přehlednější a stabilnější společnosti. Pozitivní roli hrají jistě i znovuzískaná sebedůvěra a národní hrdost.

Putinova popularita v posledních měsících láme rekordy za celé období jeho politické kariéry. Přitom Rusko na tom není nijak zvlášť dobře. Jeho ekonomiku objektivně poškodily a dále poškozují západní sankce a značné škody napáchal i pokles cen ropy, na čemž je ruský rozpočet výrazně závislý. Jak si tedy tu popularitu vysvětlit? Líbí se snad Rusům, že její lídr bojuje proti Západu a Americe, než kdyby s nimi spolupracoval i za cenu lepší životní úrovně?

Ano, vzhledem ke stavu ruské ekonomiky a k potížím ekonomiky světové si Putinova vláda vede poměrně úspěšně. Naprostá většina Rusů je se svým prezidentem zřejmě spokojená. To je více, než lze říci o většině současných světových vůdců.

Zkušenost ruské společnosti nás upozorňuje na jednu banální, a přesto systematicky vytěsňovanou skutečnost. Vlády tady nejsou proto, aby sloužily nějakému kosmickému ideálu dobra, definovanému OSN nebo v redakcích a na katedrách. Vlády mají organizovat život společnosti, tak aby co nejvíce občanů mohlo říci: „Máme dojem, že se naše vláda stará o to, co je pro obyčejné lidi důležité, a snaží se najít řešení.“

Ve filmu Prezident, který v neděli odvysílala ruská televize u příležitosti zmíněného Putinova výročí, sám ruský vůdce pravil, že na počátku 21. století se mnozí domnívali, že Rusko brzy přestane existovat. Ostatně mnohokrát předtím už Putin prohlásil, že Rusko pouze hájí „své místo na slunci“, trvá si na svých národních zájmech, odmítá sloužit USA, a proto je trnem v oku. Lze na takovou argumentaci přistoupit?

Přesně to jsem měl na mysli v mé předchozí odpovědi. Posledním nejhlubším smyslem politiky je prostý fakt, že žádný národ nemá zaručené své přežití. To, čím se zabývá politika ve všech svých (i těch nejsofistikovanějších) rozměrech, má smysl a konečné oprávnění právě a jenom tehdy, jestli a jak to přispívá k přežití národa. Podle tohoto pravidla by se měli (a někteří to i dělají) chovat všichni političtí vůdci. Západní politici to ale „nesmějí“ vyslovit, protože by je okřikla medialně-akademická „mravnostní policie“. Putin o těchto tématech mluví. To samozřejmě neznamená, že se ostatním musí líbit všechno, co dělá.

Šéf Kremlu také ve více než dvouhodinovém filmu hovořil o tom, že Američané podporovali severokavkazské separatisty bojující proti Moskvě. Je to pravděpodobné? A nakolik se dá říci, že mají USA zájem na ovlivňování dění uvnitř Ruské federace?

Nemám pro Putinovo tvrzení důkazy, ale kdyby měl pravdu, tak by mě to ani nepřekvapilo, ani nepobouřilo. Ano, USA mají zájem ovlivňovat Rusko a Rusko má zájem ovlivňovat USA. Vliv je krycí jméno pro moc a moc je nejdůležitější mezinárodně uznávané platidlo. Rád cituji amerického prezidenta Theodora Roosevelta, který řekl: „Mluv mírně a měj při sobě velkou hůl.“

Mnozí Putinovi kritici často upozorňují na to, že dnešní chování ruského prezidenta je dáno i jeho minulostí v obávané KGB. Do jaké míry se dá tato část jeho života použít jako argument, proč si na Putina dát pozor a nevěřit mu? Anebo to spíše vidíte jako pozitivum a dobrou průpravu pro někoho, kdo má řídit tak složitý kolos, jakým Rusko je?

V politice není radno věřit nikomu. Ne proto, že do politiky jdou jenom lháři, nýbrž proto, že to, jak je tato lidská činnost dosud praktikována, se těžko snáší s přímočarostí a pravdomluvností. Ronald Reagan byl původně herec a později úspěšný prezident. Dalo by se možná říci, že i herectví je dobrá průprava pro vysoký úřad. Krátce řečeno: Původní profese politika jistě odráží typ osobnosti a ovlivňuje přístup k věcem i v jiných oblastech. Putin musel v KGB kultivovat především svoje analytické schopnosti a ty mu v jeho dnešní pozici jistě neškodí.

Pokud byste měl na základě dostupných zdrojů zhodnotit osobnost Vladimira Putina, jak by si podle vás stál? Kdo vůbec Putin je? Lze zmínit jeho pozitiva a negativa? Co o ruském vůdci vypovídá to, že když se 11 dní neukáže na veřejnosti jako nedávno, celým světem kolují nejrůznější spekulace od toho, že se mu narodilo dítě, až po vážnou nemoc nebo smrt?

Kdysi existovala „kremlologie“ jako disciplína výzkumu Sovětského svazu. Nepopírám, ale ani nepřeceňuji význam osobních vlastností politika. Netroufám si však analyzovat osobnost ruského prezidenta podle vzoru „plusy a minusy“. Na hloubkovou analýzu máme příliš málo dat. Spíše než spekulovat o tom či onom, bychom měli analyzovat stav země a na tomto pozadí posuzovat jeho politická rozhodnutí.

A pokud jde o jeho jedenáctidenní zmizení, tak k něčemu takovému u politiků dochází nejčastěji tehdy, když se musejí podrobit nějakému lékařskému zákroku, který ale chtějí utajit.

Ještě před vypuknutím ukrajinské krize a anexí Krymu byl Vladimir Putin terčem kritiky především kvůli údajnému potlačování svobody slova nebo zavádění kontroverzních zákonů jako například ten týkající se propagace homosexuality. Jak je to v Rusku se svobodou slova a svobodou médií? Je všechno pod státní kontrolou a kritici nemají šanci, nebo existují svobodná média? Jinak řečeno, jak dopadne novinář, který vydá ostře kritický článek vůči Putinovi?

Rusko je autoritářská společnost s některými prvky svobody. V rámci Putinovy výše zmíněné snahy posilovat a využívat národní sebevědomí Rusů logicky dochází k tomu, že jsou potlačovány jak určité postoje, tak i způsoby chování. To se nám nemusí líbít. Ani mně samotnému se nelíbí právě zrovna to, že novinář, který se znelíbí, to může velmi nepříjemně pocítit.

Ale nezávisle na tom se mi nezdá, že můžeme tvrdit, že naše západní hodnoty mají univerzální platnost. Tedy, tvrdit to můžeme, ale měli bychom vzít na vědomí, že si to jinde nemyslí. V jiných civilizačně-kulturních okruzích preferují hodnoty jiné. A konečně. Hodnoty se neprosadí jenom proto, že nám samotným připadají přesvědčivé.

Předmětem kritiky byly v nedávné minulosti dva zákony. První, týkající se přísného zákazu propagace homosexuality, a druhý, díky němuž jsou nevládní organizace financované ze zahraničí označované jako zahraniční agenti. Byla tvrdá kritika těchto zákonů ze Západu oprávněná? Není to tak, že bychom Putinovi do těchto věcí neměli mluvit, protože je mu jednak naše kritika lhostejná, ale ani nám do toho není?

Kritika „zvenčí“ je možná, i když by bylo naivní myslet si, že tak něco zmůžeme. Je také dobré vědět, že se politici často vyjadřují k zahraničním událostem, ale ve skutečnosti se obracejí především na svou vlastní veřejnost, resp. přesněji na zveřejněné mínění. Mediálně-akademická elita vyžaduje, aby se třeba západní návštěvník Číny nebo právě Ruska vyjádřil k lidským právům. Prazvláštní a příznačné je to, že všichni zúčastnění přitom dobře vědí, že jde pouze o bezobsažný rituál.

Jakým způsobem vůbec podle vás lze definovat Putinův režim? Demokracie? Diktatura? Když se někdo zeptá na Česko, můžeme jednoduše říci, že máme parlamentní demokracii. Co je v Rusku?

Rozhodujícím měřítkem je pro mě otázka svobody individua. Z tohoto hlediska je každá společnost zařaditelná někde na spojnici mezi anarchii a despocii. V. Putin nesporně dobře ví, že svoboda je třeba v ekonomice velmi důležitý zdroj, ze kterého společnost čerpá sílu. V politickém systému je to ale spíše jinak. Skutečně praktikovaná svoboda se zde projevuje také v oslabování moci a operačních možností vlády. Současné ruské situaci rozumím tak, že tato země hledá cestu, jak využít posilující elementy svobody a zároveň potlačit její destruktivní vlivy.

Jak si stojí Vladimir Putin coby hospodář? Kritici říkají, že sankce a klesající ceny ropy ukázaly na velké slabé místo, kdy Rusové v podstatě žili pouze z prodeje surovin, ale nic moc nevyrábějí. Co musí Putin do budoucna začít dělat na poli ekonomiky, aby se stát nesesypal? Stejně tak zaznívá, že stále není řešena otázka korupce, zkostnatělé byrokracie a že podnikatelé mají v Rusku těžký život. Lze s tím pohnout?

Klesající cena ropy dělá potíže také Arabům a Američanům. Pravda je, že Rusko trpí jednostranností svého exportního sortimentu a nedostatečně rozvinutým středním stavem. Propad ceny ropy „přichází právě vhod“ v tom smyslu, že nutí ruskou vládu změnit svou dosavadní hospodářskou politiku. Děje se to v nevhodné době, ale i v Rusku platí, že politici dělají správná (a proto často bolestná) rozhodnutí, jen když není vyhnutí.

Ruská ekonomika by se měla více opírat o domácí zbožní oběh. Mimochodem totéž již dobré dva roky musí řešit i Čína. Pokles ceny ropy totiž souvisí s daleko silnějšími trendy, a sice s dozníváním globalizace a epochy ekonomického růstu. Okolnostmi vynucená a poklesem (nebo stagnací) životní úrovně vykoupená (ale národohospodářsky smysluplná) orientace na domácí a lokální trhy není určitě zcestná strategie. Pro její úspěch si ale Putin musí udržet podporu obyvatelstva.

Pakliže se podíváme na akce a procesy z prvních dvou volebních období Putina, které on sám považuje za své úspěchy a zásluhy, hovoří se o zajištění příjmů pro Rusko formou tvrdšího přístupu k zahraničním ropným společnostem, jejichž smlouvy uzavřené za Jelcina jim umožňovaly generovat zisky z těžby ruské ropy, aniž z toho Rusko něco mělo. Je to pravda, nebo mýtus? Do jaké míry je tehdejší nárůst příjmů do ruského rozpočtu „zaviněn“ údajně lepší, patriotičtější, důslednější a tvrdší politikou Putina v oblasti surovin a ekonomiky obecně a do jaké míry měl prostě štěstí, že celosvětově stouply ceny ropy?

Z části jsem tyto otázky již zodpověděl. Jisté je, že Putin znovu zestátnil velké části strategických průmyslových odvětví. To bylo z hlediska ruských národních zájmů správné rozhodnutí. Cena ropy je sice důležitá, ale není nic nového, že kolísá. Podstatné je ale to, kdo zdroje kontroluje. I když se zemi nevede, a to, co dosud vyvážela, již tolik nevynáší, pořád je nejdůležitější fakt, že její vláda může tyto zdroje po své vůli – to znamená třeba zcela netržně – používat. To, že na Západě pořád ještě rezonuje neoliberální představa, že privatizace všeho je jediné správné řešení, opravdu neznamená, že tomu tak skutečně je.

Co bezprostřední okolí Vladimira Putina? Jak se během let měnily poměry mezi tzv. liberály a tzv. siloviky? Jaký je praktický vztah mezi Putinem a ruskými oligarchy? Je Putin v současné době výslednicí jejích vůle, nebo se oni musejí poklonit před nezpochybnitelným vládcem?

Jak ve světě přituhuje, posilují „siloviky“. To je ostatně, v mírnější formě, patrné i na Západě. Nemám žádné zákulisní informace, a tak na otázku odpovím takto: Stát je vždycky silnější než jakkoliv silné firmy. To platí zvláště v Rusku, kde ti nejbohatší aktéři jsou svými obchodními aktivitami prakticky neoddělitelně spojení s vlastní zemí. Abych tedy moji argumentaci dokončil. Stát je vždy silnější než hospodářský subjekt, protože pouze stát může vyhlašovat a on jediný i porušovat zákony. Michail Chodorkovskij by o tom mohl hodně vyprávět.

Jak popsat politicko-marketingové metody, které Putin využil k výrobě souhlasu se svou politikou? Pokud jde o kontrolu nad médii, vytvoření či akceptování různých od sebe se lišících stran, které zabraly politické spektrum, konkrétní metody potlačování mimosystémové opozice apod.?

Ano, V. Putin používá celý sortiment moderního politického marketingu. On sám se stylizuje do role silného, přísného, ale spravedlivého otce vlasti. A jenom mezi námi. Takového vůdce si vědomě či nevědomě přejí voliči na celém světě. Pravda je, že vyplnit takovou roli, aniž politik ztratí kontakt s realitou anebo se odporoučí do extremismu, dokážou jen zcela výjimečné osobnosti. Nedávno zemřel ten, který tuto roli naplnil dokonale, singapurský politik Lee kuan yew. Pokud jde o V. Putina, tak se dnes dá říci jenom to, že ho za jeho dosavadní politiku budoucí ruští historici ocení více než jeho oba předchůdce.

Bude podle vás Putin usilovat o další prezidentský mandát? Bude schopen udržet míru své podpory? A ať už bude prezidentem, jak dlouho chce, na co by si podle vás měl dávat pozor, aby nebyl svržen? Ať už jakoukoliv cestou… A co až bude končit? Začne si vychovávat nástupce, nebo se může Ruská federace zhroutit jako domeček z karet?

Neznám nikoho, kdo se dobrovolně vzdává moci. Odstoupit, přestože nemusel, sice dokázal již zmíněný Lee kuan yew. Ale i on z pozadí „spoluvládl“ se svými nástupci spjatými s jeho rodinou.

Pokud jde o Putinova nástupce, tak bych upozornil na starou pravdu. Nikdo není nepostradatelný a každý je nahraditelný. Vždycky se najde někdo, kdo je připraven a schopen nastoupit na místo dosavadního vládce. A konečně. Rusko je slabá velmoc, ale v mých očích se domečku z karet nepodobá. V závěru si dovolím upozornit na rozhovor, který jsem nedávno i na tato témata vedl:

Rozhovor z pořadu Mezinárodní politika aneb Nebuďte ovce:

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Radim Panenka
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Diplomat Cyril Svoboda: Projev Joe Bidena? Hezká slova, ale téměř 80 milionům voličů Trumpa nenabídl nic

22:19 Diplomat Cyril Svoboda: Projev Joe Bidena? Hezká slova, ale téměř 80 milionům voličů Trumpa nenabídl nic

ROZHOVOR Odkaz bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa paradoxně záleží na jeho nástupci. Podl…