Byl jste ve vysoké politice od začátku roku 1991, kdy jste se stal poslancem SNR za VPN, později jste se stal po roce a půl poslancem Federálního shromáždění a následně měsíc na to, v červenci 1992, i posledním federálním ministrem zahraničních věcí. Jak jste vnímal skutečnost, že jste v této funkci byl jen necelých sedm měsíců – tedy do rozpadu společného státu? Jaké to bylo vysvětlovat ve světě rozpory mezi Čechy a Slováky ve snaze o samostatné státy?

Neřekl bych, že mezi námi byly velké rozpory. Ani jsme to před světem tak nedeklarovali. Dohodli jsme se. Hledali jsme vzájemný konsenzus, jak se rozejít jako přátelé. Střetávali jsme se s různými reakcemi. Nejtvrdší byl polský prezident Lech Walesa, a to z pohledu možných důsledků. Tehdy řekl: „Rozdělení se nikdy neobešlo bez války.“ My jsme ho ubezpečili, že jde o něco podobného, jako když se Norsko rozešlo se Švédskem, bez války. Měli jsme pravdu my.

Posledním předsedou Federálního shromáždění byl pozdější slovenský prezident Michal Kováč, tehdy už váš stranický kolega z HZDS. Byli jste vy i on zastánci rozpadu společného státu? Proč jste se tehdy, jako námi zvolení politici, neoptali občanů v referendu, zda chtějí rozpad společného státu? Nálada tomu tehdy nasvědčovala, zejména v Česku to lidé tehdy určitě nechtěli, ani většina Slováků nebyla pro rozpad. Nakonec rozhodli Václav Klaus a Vladimír Mečiar – bez občanů...

Každý z nás dobře věděl, jaká je nálada občanů. Referendum by se zřejmě muselo organizovat zvlášť v Čechách a zvlášť na Slovensku. Co kdyby přineslo různé výsledky? Kampaň by mohla vzbudit mnoho negativních emocí. Na druhé straně ani možnost, že bychom se rozdělili, nebrali lidé jako něco jednoznačně zlého. Mohlo by se říct, že občané rozdělení vzali na vědomí. Takový závěr nám vycházel i z dlouhých diskusí ve volební kampani kolem nového státního uspořádání. Dodám však, že tehdejší oficiální politika HZDS nebyla pro úplné rozdělení společného státu, uvědomujíc si, že Evropa se integruje, a to, co jsme připravovali, byla lokální dezintegrace. Naší snahou tehdy bylo vytvořit takový model soužití dvou států, který by byl na úrovni evropské integrace, resp. na úrovni Maastrichtu. Chtěli jsme jít až na měnovou unii. Jenže to odmítla česká strana. Velmi dobře si pamatuji na vyjádření jejich ekonomů, Václava Klause, Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka. Jan Stráský tehdy poznamenal, že chudé Česko si nemůže dovolit za sebou tahat Slovensko.

Vaším šéfem v poslední federální vládě byl tedy premiér Jan Stráský, mimochodem dost tvrdý kritik privatizace pod vedením Václava Klause. Šel na tuto misi už jasně pod vlivem „pomlčkové války“, tedy i s vědomím, že jde pochovat federaci? Kdo byli tehdy největší odpůrci federace z české a kdo ze slovenské strany? Jan Kalvoda? Petr Pithart? Václav Klaus? Vítězslav Moric? Ján Slota? Ján Budaj? Ján Čarnogurský? Jak byste charakterizoval tyto tehdejší politiky?