Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Byla jsem připravena na úvodní slovo, ale protože došlo k tomu, že se ujal slova pan předseda Vondráček, tak jsem se samozřejmě přihlásila i do diskuze. Moje úvodní slovo by bylo shrnutím toho, že tato cesta byla rutinní cestou představitelů Parlamentu České republiky. Byla řádně schválena organizačním výborem, tak úplně nechápu tady některé věci. Ale možná je to proto, že jsme tu krátce a nejsme zvyklí úplně na všechno, co se v Poslanecké sněmovně děje.

Domnívám se, že je naprosto nezbytné, aby na úvodní, velmi zanedbané bilaterární vztahy, ať už to je s kteroukoliv zemí, mluvím naprosto obecně, jezdili vysocí představitelé Parlamentu. Protože jednotlivé výbory nemájí šanci v těch zemích, kde všude panuje trošku jiný systém, řekněme, mezinárodních vztahů, aby se setkali s lidmi, kteří mohou ovlivnit věci v rámci celé republiky. Ať už to je Ruská federace, nebo třeba jiné země.

Musím říci, že jsem byla velmi ráda, že jsme mohli doprovázet pana předsedu Vondráčka. Byla jsem kromě jeho setkání s podnikateli a jeho rozhovoru na MGIMO přítomna vlastně všem jednáním. Protože my jsme v té době měli jednání odborné, takže to jsme se úplně nekryli. A musím říci, že jsem byla velmi pyšná na to, jakým způsobem jednal, protože se domnívám, už taky na to mám věk, že jsem poměrně dobrým pozorovatelem lidí. Patří to i k mé profesi.

A pro mě nejdůležitější bylo, že oba dva diplomaté a politici, ať už to je paní Matvienko nebo pan Volodin, jsou velmi zkušení, ostřílení a rozhodně nejsou měkcí. A v obou dvou těch očích poté, co s nimi hovořil pan předseda Vondráček, jsem spatřila respekt. Protože pochopili, že přijel naprosto rovnocenný, hrdý představitel Parlamentu své země, kde, jak říkal on, nemusíme se shodovat, ale hovoříme - on tedy opravdu hovořil - o všem a byl pro vaši představu prvním ze všech diplomatů západního světa, který řekl termín Novičok. Nikdo před ním to neřekl. Ani Bundestag, ani Francouzi, ani Italové, nikdo.