Zkráceně řečeno, nesmíme zůstat zemí, kde se vyrábí to, co jinde vymyslí, ale musíme se změnit v zemi, kdy se výrobky a služby tvoří. To jsou samozřejmě propojené nádoby s úrovní školství, resp. celého systému vzdělávání. A konkrétně tohle, je teď kapitola sama pro sebe, protože ač by měla být pro každou vládu prioritou vzdělanost obyvatel, tak u té naší to zatím vypadá tak, že fotbal je pro ni přednější, než otevření škol. Nebudujeme teď společný stát, protože vládci si ho zprivatizovali. Lidé ztratili základní víru ve spravedlnost. Vidí, že to, co je dovoleno jedněm, není dovoleno jim.

Během pandemie jsme zjistili, že přestože vláda přijala desetitisíce státních zaměstnanců, stát jako organizace funguje pomalu, chaoticky a zaostává za soukromým byznysem v digitalizaci i úrovni služeb.

Pak je tu ale celá oblast vztahu mezi občanem a státem, která byla narušená, či úplně zničená. Říká se jí důvěra. Lidé nevěří reprezentantům své země a znovu, stejně jako za normalizace, si vytváří paralelní svět.