Vážený pane místopředsedo Poslanecké sněmovny, vážené kolegyně, vážení kolegové, hezký večer.

V lidské historii mělo manželství různé formy i obsah, existovaly různé nerovnosti mezi partnery, někde existovalo a stále existuje mnohoženství, mnohem vzácnější je mnohomužství, ale zatím nikdy v daleké historii lidské civilizace nebyl statut manželství propůjčen dvěma osobám téhož pohlaví. Ani antické Řeky, kteří považovali homosexualitu za ctnost, nikdy nenapadlo svazky osob stejného pohlaví klást na roveň manželství, protože podstatou manželství je spojení různého, tedy muže a ženy, do funkčního a zcela jedinečného celku, který je schopen reprodukce.

Manželství jako ctěná instituce existuje napříč staletími, kulturami a náboženstvími. Existuje k tomu dobrý důvod. Základní jednotkou každé společnosti, která má ambici dlouhodobě přežít, je rodina. Pokud oslabíme soudržnost rodiny, oslabíme logicky i celou společnost. A hlavním symbolem soudržnosti a funkčnosti rodin je právě institut manželství.

Pokud bychom dnes odsouhlasili, že svazek dvou lidí stejné sexuální orientace, svazek dvou lidí, kteří nejsou spolu schopni zplodit dítě, je manželstvím, vyšleme do společnosti signál, že tradiční hodnoty a symboly, na kterých stojí naše společnost, svůj význam bohužel ztrácejí. To se může zdát nepodstatné v časech dobrých, ale vymstí se nám to v časech zlých.

Z této debaty o manželství nelze vynechat v žádném případě děti, protože o ně jde především. Právě kvůli nim manželství jako společenská instituce, jako společností privilegovaná instituce, vzniklo. Ne kvůli vztahům partnerů. Ne proto, aby stvrdilo jejich vzájemnou lásku, ale kvůli dětem, jejichž rození a výchova vždy bylo hlavním účelem manželství. A děti potřebují otce a matku, potřebují jejich péči, potřebují znát jejich role, potřebují a měly by s rodiči žít až do dospělosti, a proto je žádoucí, aby spolu do dospělosti dětí žili i jejich rodiče.