Vážený pane místopředsedo, vážená paní ministryně, vážené dámy, vážení pánové, dneska to bude asi takové dopoledne ústavně-právního výboru, jak to tak vidím, a jak už tady konstatoval pan předseda Sněmovny Radek Vondráček.

Jakkoliv jsem byl k minulým dvěma tiskům, řekněme, lehce kritický, přesto s nějakým pochopením proto, co je v nich obsaženo, tak k tomuto tisku jsem čistě jenom kritický. Pokládám za fatální chybu, že se jím pokoušíme vůbec zabývat, protože je to typické odškrtnutí si vládní priority, nacpané tam nějakými transparentními organizacemi a GRECO a podobnými skupinami transparentních teroristů, kteří ovlivňují vládu. A bez toho, aby bylo absolutně rozmyšleno, co se tím má uskutečnit, co je cílem, kde jsou problémy v České republice, a jestli ty navrhované mechanismy k řešení problému vůbec nějakým způsobem vedou. Napíšou si to vládní úředníci, jejichž jediným klíčovým zájmem je samozřejmě, aby se to jich netýkalo. A my tady v takové blahosklonné polobezvědomosti začneme schvalovat dramatickou regulaci nás samotných, aniž bychom o ní přemýšleli.

Já chápu věty pana předsedy Sněmovny, který říká, že samotné přijetí zákona o lobbingu nějakým způsobem zlepší nebo vylepší vnímání korupce v dané zemi. Ale jestli si opravdu někdo v této zemi myslí, že problémem je přijímání legislativy, že zásadní lobbing a zásadní problémy této země jsou v přijímání legislativy, tak mám pocit, že žije úplně v jiné zemi, než já. A ukazuje se to dnes a denně, všechny ty tajné schůzky se přece vůbec netýkají legislativy, ale týkají se toho, kdo bude vybírat vakcíny, kdo bude dostavovat to či ono. Ty veřejné zakázky jsou tím skutečným, skutečným problémem. Není to legislativa. Není to legislativní proces v Poslanecké sněmovně a v Senátu, který je dneska už tak transparentní, že nám ho může řada západních států naopak závidět.

K tomu pojetí, které nám bylo přineseno. Volí se ten nejzvrhlejší evropský model, který říká, bude tady nějaký lobbovaný, bude tady nějaký lobbista a vzájemně budou konfrontováni, kdo říká pravdu. Já říkám, že tento model je v rozporu s Ústavou České republiky. Jakýkoliv požadavek na jakéhokoli poslance nebo senátora, aby hlásil všechny kontakty, které s někým měl, je v rozporu s článkem 28 Ústavy České republiky, který jednoznačně stanoví: poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem. Toto je ustanovení, které samozřejmě žádný z těch vládních legislativců nikdy neotevřel, protože je Ústava nezajímá. O těch skupinách, které nás tady tlačí ke zdi už ani nemluvě. Ale toto je ustanovení, které do té Ústavy bylo v roce 1992 napsáno a bylo napsáno zcela záměrně, aby zákonodárný sbor měl ochranu před výkonnou mocí a mohl si získávat informace jiné, než které mu velkomyslně poskytne výkonná moc. Aby měl možnost se scházet a nemusel o tom nikdy nikomu nic hlásit. Nemusel vydávat svědectví dokonce ani před například orgány činnými v trestním řízení.

Mohl se scházet a mohl svobodně se pokoušet každý poslanec zjišťovat, co se v té zemi, co se v té výkonné moci děje. Na to se dneska úplně zapomnělo. Hrajeme si na to, že budeme navzájem lobbovaní, a lobbisté něco hlásit. Bude tady orgán výkonné moci, Úřad pro dohled nad politickými stranami, který to bude posuzovat a který bude říkat: Spáchali jste nebo nespáchali jste? Mně přijde, že pokud něco takového přijmeme, tak jsme se úplně zbláznili. Kdokoli z nás zvedne pro tento návrh zákona ruku, tak předpokládám, že tím sděluje, že tady v příští sněmovně už nechce sedět, protože podle tohohle se opravdu fungovat nedá. Opravdu fungovat nedá. A je to přímá cesta k tomu, jak kteréhokoli zákonodárce, ale kteréhokoliv zákonodárce absolutně zdiskreditovat.