Vážený pane místopředsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení kolegové,

171 dnů nebo pět měsíců a 20 dnů a nebo taky téměř půl roku - tak dlouho trvá nevyšetřování otravy v Bečvě. Nevyšetřování, které je charakterizováno mlčením, lhaním, prodlužováním lhůt, ukazováním na ty, kdo katastrofu určitě nezpůsobili. A v neposlední řadě žádným usvědčeným viníkem této katastrofy.

Přístup vlády a jejích úřadů má jeden konkrétní jasný a zřetelný výsledek. Je to nedůvěra, strach a znechucení lidí. Tuto atmosféru nejlépe vystihuje věta jednoho z rybářů: "Dneska jsou to ryby, zítra to můžeme být my."

Nevím, jestli se pan Babiš, pan Brabec nebo ředitel České inspekce životního prostředí Erik Gojs někdy prošli po okolí Valašského Meziříčí. Jestli mluvili s lidmi, kteří tady žijí. Jestli znají Bečvu i jinak než jako odtokový kanál řady chemiček. Jestli někdy slyšeli o ostroretkách, tlouštích, parmách, candátech, sumcích, pstruzích, kaprech nebo štikách, které tady plavaly před 20. zářím loňského roku. O ledňáčcích a vydrách, které patří do bohatého ekosystému Bečvy. Jestli někdy zažili, jaké to je sedět celý den u vody, pozorovat třpytící se hladinu řeky a čekat, až zabere ryba. A jestli si vůbec dovedou představit situaci, kdy přijdete k řece, se kterou jste vyrůstali, chodí se tam koupat vaše děti, a jediné, co vidíte, jsou ryby plavající břichem vzhůru. A jaké to pak musí být vytáhnout těch mrtvých ryb z této řeky vlastníma rukama více než 40 tun.