Avšak vtipy stranou, naše republika v oblasti dopravní infrastruktury čelí velmi vážným problémům. V nejvýznamnějším indexu konkurenceschopnosti vedeném prestižním Světovým ekonomickým fórem v Davosu je naše dálniční a silniční infrastruktura hodnocena jako 81. nejlepší na světě.

To znamená, že nás v otázce výstavby a údržby těchto pozemních komunikací předběhla nejenom celá řada postkomunistických zemí (Chorvatsko zaujalo 17. pozici, Slovinsko 37. pozici, Estonsko je na 54. příčce a dokonce Ázerbájdžán na 69. pozici), nýbrž i terorismem, politickou nestabilitou a přírodními katastrofami zmítaný Pákistán (75. pozice ze 144. hodnocených zemí). Před námi jsou Laos, Etiopie, Ghana i Guatemala. Tak tristní hodnocení předčilo dokonce i celkový propad ČR v tomto řebříčku konkurenceschopnosti z někdejší 29. pozice na dnešní 37. místo.

Pozice naší země v očích světových odborníků je jak v absolutních, tak i v relativních veličinách v otázce silniční a dálniční infrastruktury v posledních létech neměnná a hnutí Úsvit hned v okamžiku svého vzniku položilo otázku jak tento stav změnit. Zde bych rád zdůraznil, že na výstavbu a údržbu pozemních komunikací mají podle našeho názoru zásadní vliv dvě odlišné skupiny faktorů. Do první skupiny patří obecný stav poltického a úřednického vedení země – míra jejích osobní odpovědnosti za rozhodnutí, která činí, míra společenské kontroly nad těmito procesy a z toho všeho plynoucí motivace odpovědných osob chovat se skutečně odpovědně vůči občanům, jimiž jsou za svou práci placení. Do druhé skupiny faktorů ovlivňujících výstavbu silnic a dálnic pak řadíme například stav našeho hospodářství, výběr spotřební daně z pohonných hmot a peníze plynoucí z prodeje dálničních známek a mýtného.