V předlistopadových dobách jsem ho znal jenom z novin. Teprve po Listopadu jsme se setkali při společné práci. Řešili jsme spolu mnohé otázky týkající se našich východních vztahů a obecnější záležitosti naší slovanské minulosti a přítomnosti. Dával mně řadu námětů, které pro mne v té době byly nové a mohly mě inspirovat. Jako znalec ruské problematiky mi umožnil pochopit některé souvislosti, jež později také včlenil do své knihy o Rusku a o »caru Borisovi«. To pomáhalo nejen mně ve složité situaci popřevratového jelcinovského Ruska se orientovat. Bylo mně líto, když ze zdravotních důvodů už nemohl přicházet do budovy ÚV KSČM a dávat nám své podněty. 

Zdeněk Hoření pro mne v minulosti byl jedním z představitelů strany, kterým se věřilo. Nepatřil do žádné skupiny, která v posledních letech boje o socialismus se pokoušela dobýt moc a přizpůsobit ji svému vidění. To jsme i »my dole« věděli. Pro mne, i když se to dnešní mocní, polistopadoví vítězové, snaží znevážit, bylo jím vedené Rudé právo listem, který nejen informoval, ale naznačoval i cestu. A vím, že nebylo vždy právě lehké prosadit některé názory, které byly v rozporu s oficiální linií. Možná proto poté, co byl v Sovětském svazu do čela komunistické strany zvolen Gorbačov, byl vybrán za jediného novináře, kterému nový vůdce umožnil ptát se. To píši bez ohledu na to, jak později se Gorbačov projevil.