Jedno z největších selhání polistopadových politických stran je spojeno se zaváděním obnovitelných zdrojů (OZE) v letech 2003-2011, jakožto základu bezemisní energetiky. Dle odhadu NKÚ z r. 2015 to bude stát občany, firmy i vládu téměř 1000 miliard korun, podle zpřesněného aktuálního odhadu MPO to bude skutečně přes 900 miliard korun. Pro upřesnění je třeba říci, že se jedná především o fotovoltaické zdroje, uváděné do provozu v letech 2009-2010, které byly stimulovány naprosto nevídanou provozní podporou.
Pro objektivní posouzení příčin je třeba rozdělit kritické období přípravy OZE na tři etapy, v rámci kterých došlo k neuvěřitelnému množství zcela fatálních chyb a názorových změn tehdejších politiků.
První období lze datovat od r.2003 do 2006, kdy se připravoval zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Obecně lze tuto dobu, kdy vládla koalice ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL charakterizovat jako období naivního očekávání příchodu zelené energetiky. Na druhou stranu je třeba přiznat, že takto se chovala většina Evropy a idealistům typu Vladimíra Špidly (ČSSD), Martina Bursíka (konzultant, později Strana zelených), Milana Urbana (ČSSD), Libora Ambrozka (KDU-ČSL) nebo Miroslava Kalouska (KDU-ČSL) lze v té době vyčíst neznalost, koaliční kolegialitu, naivitu, ale zatím ještě ne zlý úmysl. Ten přišel na řadu až v závěru schvalování zákona, kdy začal velký lobbing. Jde o nenápadnou záklopku, která stanovila, že výkupní ceny instalovaných zdrojů se mohu meziročně snižovat dle původního vládního návrhu o vcelku rozumných 10% ročně, čímž se dalo v budoucnu částečně zamezit růstu nepřiměření podpory. První, kdo navrhnul tuto záklopku zrušit byl ministr zemědělství Palas (ČSSD), jehož úřad v rámci meziresortního připomínkového řízení, za podpory ministra průmyslu Urbana (ČSSD), navrhnul vůči investorům meziroční pokles, a to jen ve výši max. 5%. Nakonec vláda podpořila původních 10%. Další kolo ale již následovalo ve sněmovně, kde poslankyně Šedivá (ČSSD) dokonce navrhovala pouhá 2% (!) meziročního ústupku. Nakonec vše skončilo na „kompromisních“ 5%. To se ukázalo v budoucnu jako fatální chyba, kterou si odhlasovali poslanci ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a US-DEU. Zajímavé je to, že prezident Klaus zákon nepodepsal, ale nevrátil jej sněmovně.
doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA
Druhé období 2006-2010 bylo zcela zásadní a zde již došlo k takovým chybám, že není možné selhání připsat pouhé neznalosti. Svojí roli zde začal sehrávat i Energetický regulační úřad (ERÚ), který nastavil výkupní ceny. Jejich výše nakonec v kombinaci s ústupem v max. možné míře 5% ročně rozhodla, že další generace budou platit za OZE stamiliardy korun. To by ještě nebylo to nejhorší, pokud by se tím podpořil férově celý trh, tisíce drobných investorů do moderních zdrojů a posílili bychom tím podíl bezemisní energetiky. Ani jedno ale nenastalo. První zjevná chyba nastala, když ERÚ zvýšil v roce 2006 výkup z 6,04 Kč za kWh na 13,2 Kč za kWh. Šéfem klíčového úřadu byl v té době (2004-2011) Josef Fiřt. Ten tehdejší skok zdůvodnil tím, že v roce 2006 nebyla výkupní cena pro investory z důvodu vysokých pořizovacích nákladů dostatečně atraktivní, opíral se rovněž o studii ČVUT, ale přiznal i politický tlak. V každém případě ale tím, že ERÚ nemohl meziročně snížit výkupní cenu o více jak 5%, se jeví skokové zvýšení na dvojnásobek jako mimořádný hazard. Černé scénáře pro stát se bohužel potvrdily, neboť se investiční náklady vlivem prudkého snížení pořizovacích cen panelů (zejm. z Číny) začaly násobně snižovat a pro investory se začal byznys vyvíjet s ohledem na výkupní ceny a malé zarážky jejich snížení, jako investice století. Ze zkušeností z jiných zemí EU bylo přitom v této době patrné, že je nutné okamžitě reagovat, neboť nárůst zájmu o tento byznys se začínal vymykat kontrole. Všechno se totiž dalo ještě zachránit, neboť stačilo, aby tehdejší vláda (ODS, KDU-ČSL, Strana zelených) vedená Mirkem Topolánkem, přijala opatření, kterými mohla snížit výkupní cenu. K tomu se ale nikdo neměl, vše se odkládalo. Martin Bursík (Strana zelených) jako ministr životního prostředí a Martin Říman (ODS), jako ministr průmyslu vše protahovali a banální odstavec do zákona, který mohl vše zastavit se připravoval v dílně MPO jeden rok (!). Již v tuto chvíli bylo zřejmé, že oddalování změny vychází nebývale vstříc desítkám velkých investorů (ti největší měli navíc neznámé akcionáře), kteří hráli o miliardové benefity. Nutno říci, že ERÚ v té době bubnoval na poplach, ale změna zákona byla politickým aktem.
Který z nedávných lídrů SSSR či Ruské federace byl nejlepší?Anketa
Třetí období začíná v polovině 2009, kdy padla Topolánkova vláda a očekávanou změnu zákona si převzal na odpovědnost premiér Fischer a ministr průmyslu Tošovský (ČSSD). Očekával se odborný přístup, tím spíše, že ministr Tošovský byl z energetické branže a muselo být jasné, že se hraje o dny. MPO v srpnu 2009 dokonce oznámilo, že chystá novelu zákona, jež by umožnila rychlejší pokles výkupních cen než o zákonem povolených pět procent za rok, tak, aby novela zákona byla účinná už od 1. ledna 2010. Lobbing ale již jel na všech frontách, vláda neměla žádné výrazné slovo a vše se odehrávalo v kuloárech sněmovny. Ta si pohlídala nejen to, že se novela schválila až v dubnu 2010, ale korunu všemu nasadila tím, že jeho účinnost ještě posunula od 1.1.2011. Jinými slovy, každý, kdo uvedl do provozu fotovoltaiku do 31.12.2010 měl na dalších 20 let garantované výkupní ceny na neuvěřitelné hranici mezi 12-13 Kč/kWh, což byl desetinásobek tržní ceny elektřiny! S návrhem souhlasili poslanci jak ODS, tak ČSSD nebo KDU-ČSL, přičemž komické byly průtahy např. od předsedy poslaneckého klubu poslance ODS Vojíře (mj. v minulosti člen dozorčí rady ČEZ, který na akciích ČEZ vydělal nemalé zdroje), který dokonce navrhoval rozsah podpory ještě rozšířit. Po oznámení posunu na konec roku vypuklo pravé solární šílenství. Ačkoliv se návratnost investice výrazně snížila, stát garantoval výhodné výkupní ceny na 20 let. Stovky firem po celý rok 2010 pracovaly na včasném dokončení fotovoltaických projektů, co hůře, spekulanti s nimi začali kšeftovat a zprovoznění zdrojů do 31.12.2010 mělo cenu zlata. Tím se spustila lavina korupčních aktivit. Výsledek? Jestliže v roce 2008 bylo instalovaných 65 MWe, v roce 2009 již 463 MWe, tak v roce 2010 to bylo více jak 1900 MWe! Ačkoliv se od r. 2011 již duplo na brzdu a výkupní cena spadla o 55%, na 5,50 Kč/kWh, následky jsou jasné. Občany, firmy a vládu stojí experiment s podporou obnovitelných zdrojů ročně 46 miliard Kč, přičemž 27 miliard jde přímo ze ze státního rozpočtu a 19 miliard platí občané a firmy. Úplně přesně je to tak, že každá domácnost v České republice zaplatí za tento experiment přibližně 1.200 Kč ročně navíc. Pokud bychom to přepočetli na soláry, pak jen ty nás stojí 29 miliard korun ročně. A vše bude trvat ještě až do konce roku 2030. Celkový účet bude v hodnotě několika bloků jaderné elektrárny. Zatímco jádro nám ale vyrábí třetinu elektrické energie, fotovoltaika necelá 3%.
Situaci jsme začali razantně řešit v roce 2019, ihned poté co jsem nastoupil na MPO. Připravili jsme novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů, kde jsme původně zastropovali ziskovost pro solární investory na 6,3 %. Vzhledem k tomu, že se to přepočítává v průměru na dvacetileté období a jsme přibližně v polovině dotační doby, ve druhé půlce by dotace byly již výrazně nižší a do státní kasy by přišlo kolem 60 miliard. Bohužel těsně před schvalováním zákona v roce 2021 se proti postavily všechny sněmovní strany, s výjimkou ANO a SPD. Nezbylo než přistoupit na to, že se zvýší ziskovost na rozpětí 8,4 % a zavede se pro všechny solární daň 10 %. V průběhu hlasování ve Sněmovně se na poslední chvíle pokoušela ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL prosadit opět vyšší zisky pro solární investory, a to na 9,5 %, s tím že podpora bude pro všechny obnovitelné zdroje stejná. To se naštěstí díky zmatkům v hlasování a špatné domluvě tehdejší opozice nepodařilo a Senát dal na doporučení MPO a zákon byl schválen v přijatelné podobě.
Solární čachry ale nekončí. Na rok 2022 předkládá nová vláda tzv. úspory na solárech ve výši 8 miliard korun. Jde ovšem pouze o účetní švindl. Solární investoři nepřijdou o nic, vládě to neumožňuje zákon. To, že si vláda namaluje, že z rozpočtu nezaplatí 27 miliard, ale jen 19 miliard, je jen účetní machinace. Solární investoři dostanou vše, pouze v jiné struktuře zdrojů. Část půjde s úspor z roku 2021, které zůstaly v důsledku vyšších cen silové elektřiny a zbytek bude muset vláda dodat z vyšších příjmů. Jinak Energetický regulační úřad bude muset zvýšit ceny za obnovitelné zdroje pro domácnosti a pro firmy. Jinými slovy, vše doplatí tak jako tak spotřebitelé.
Kdo stál za solárním tunelem? Jak v kritickém období hlasovaly jednotlivé strany? V čem spočívá solární švindl rozpočtu 2022? Kdo je odpovědný za 1000 miliard a kdo za 600 miliard? Odpovědi najdete v pořadu Na rovinu ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
