Děkuji za slovo. No, kolegové, já nebudu zdaleka takový obsažný a tak dlouhý, myslím, že všecko podstatné bylo řečeno. Já se pokusím to jenom trošku shrnout, a to ještě, neřekl bych ani mými slovy, ocituji tady některé veličiny. Budete se divit.

Tak když si vezmeme, že vládě důvěřuje v současné době stěží nějakých pár procent občanů, to jsou tak možná rodinní příslušníci, tak v této pro ni samozřejmě nelehké situaci se snaží prosadit tady tu korespondenční volbu pro občany České republiky, ale žijící v zahraničí. Už to samo o sobě vzbuzuje jisté kontroverze, ale dobře. Ale tím vlastně chce dát hlas zhruba půl milionu občanů, ty odhady jsou různé. Dlouhodobě nebo trvale nebo krátkodobě žijících mimo území České republiky a volících převážně doprava.

Neprožívají naše každodenní problémy, to znamená dopady dramatické inflace, dopady zvýšených cen energií, konsolidačního balíčku, v podstatě už i redukci zdravotní péče, boj o zachování dostupného školství, a taková ta každodenní, bych řekl, skoro arogance mocných. A z logiky věci, jak to tady kolegové mnohokrát popsali, by vlastně o dění v tom státě mohli rozhodnout lidé, kteří tady vlastně ani nežijí. Z logiky říkám proto, že všichni víte, jaké jsou ty propočty, jaké jsou ty chutě a nápady a co by... A proč to tak je, to je jasné, protože to je snad jediná šance pro koalici na nějaké přežití, slušně řečeno.

Všichni... zejména tedy opozice, korespondenční volbu odmítá v době, kdy my jsme nebyli v opozici, tak jsme o ní opravdu tehdy přemýšleli, ale samozřejmě mělo to úplně jiné důvody a jiné konsekvence. A jak bylo mnohokrát řečeno, od té doby uběhlo snad šest nebo sedm let, takže jaksi názory se vyvíjí a jak říkám, hlavně to mělo jinou motivaci - mělo to takovou tu čistou, bych řekl, motivaci. My jsme se nepotřebovali nějak zachraňovat.