Děkuji za slovo, pokusím se být co nejstručnější.

Dámy a pánové, v té diskusi, která není úplně čerstvá, protože jsme o tom diskutovali už v minulém volebním období, se občas pohybujeme mezi dvěma extrémy. Já tvrdím, že hypotéka není základní lidské právo. Doufám, že v inflaci návrhů na ústavní práva, ať již na vodu či na placení v hotovosti, nikdo nepřijde s ústavním právem na hypotéku. A pokud by tady existoval jakýkoli politický tlak - historicky si ho pamatujeme třeba ve Spojených státech za pana prezidenta Clintona - pokud by tady existoval jakýkoli politický tlak na komerční banky a na hypoteční banky, aby za každou cenu dávaly hypotéky přes únosnou míru rizik, byl bych první, kdo by bil na poplach a byl bych proti tomu, protože ty banky mají svůj risk management, znají svá úroková rizika, znají svoji kapitálovou přiměřenost a koneckonců mají svého odpovědného regulátora, který hlídá jejich zdraví.

Tím druhým extrémem je nařizování, které v podstatě už vyřazuje z provozu onu diskreční pravomoc a onu úvahu toho, kdo ty peníze poskytuje, zda to riziko je nebo není únosné. Prostě tady bude mít nařízeno ze zákona, že jakkoli by se mu zdál ten klient tisíckrát bonitní, tisíckrát důvěryhodný, on mu ze zákona tu hypotéku poskytnout nemůže a to mi připadá jako druhý extrém. Jako kdyby ty banky neměly dost obezřetnosti, jako kdybychom měli pocit, že nejsou dostatečně stabilní a neměly svůj krizový management, neměly svá oddělení úvěrových rizik a jako kdyby nebyly příčetné. Na jedné straně je klient, který při žádosti o hypotéku zvažuje míru svého rizika budoucího dlužníka, na druhé straně je věřitel, který zvažuje míru rizika svého věřitele. A já za posledních několik let nemám sebemenší pocit - a když tak ať mě pan guvernér vyvede z omylu - že snad by chování českých bank v oblasti hypoték bylo přehnaně rizikové.