Dobré odpoledne. Vážená paní předsedkyně, vážení členové vlády, milé kolegyně, kolegové, já krátce vystoupím jako zpravodaj. Jak už tady zaznělo, tento sněmovní tisk byl původně navržen v režimu § 90 odstavec 2 ve zkráceném jednání, padlo veto, takže potom jsme, ale musím říct, i se vstřícností opozice navrhli zkrácení lhůt mezi jednotlivými čteními, protože všichni vnímáme, že tu problematiku zdravotnických záchranářů je potřeba opravit. A musím říct, že během té doby, kdy jsme to projednávali, ale vlastně už v letním období, proběhla celá řada diskusí. Ty diskuze byly často věcné, často byly velmi emotivní, často byly politické.

Já se dneska budu velmi snažit se vyhnout té politické rovině, ale krátce se vyjádřím ještě ke slovům mé vážené kolegyně Jany Pastuchové a myslím si, že pak bude ještě vystupovat kolega Mašek. Myslím si, že by bylo velmi špatně, kdybychom se snažili úctu směrem k záchranářům rozdělovat na to, jestli je nějaká větší nebo menší, a jestli to, jestli zvítězí nějaký politický názor nebo nějaké řešení té situace, tak, aby se to pak projevovalo a hodnotilo, že ten si těch záchranářů váží víc a ten míň.

Já nejsem záchranář, nicméně jsem ortoped a traumatolog a ve svém volném čase stále v té nemocnici trávím hodně a hodně času. Tento týden jsem měl dvě úrazové služby a za každou tu úrazovou službu se potkáte minimálně s osmi, deseti posádkami Zdravotnické záchranné služby. A musím říci, že s nimi hodně diskutuji. A samozřejmě, že oni patří k té první linii, oni patří k těm stejně jako hasiči, policisté, v některých záležitostech pak i vojáci, tak oni jsou opravdu tím nárazníkem při těch krizových situacích.