Jak to, že navzdory silným dávkám socialistické propagandy na všech stupních školství, jsme si v naší generaci většinově uchovali skeptický názor a uměli číst mezi řádky? Proč to dnešní mladá generace neumí a je stejně nekritická, jako svazáci ze začátku padesátých let?

Myslím, že jednou z odpovědí bude asi kvalita vzdělání, které jsme dostali tenkrát, a tím, co se ve školách učí dnes. Když pominu komunistické rituály, povinné, ale nikým příliš nebrané vážně, pak mohu směle tvrdit, že za časů mých studií (70. léta minulého století) střední školu studoval jen ten, kdo prošel tvrdými přijímacími zkouškami. Školy nebyly financovány podle počtu studentů, školní inspekce velmi přísně dohlížela na kvalitu výuky. Maturita byla tvrdá, ale efektivní zkouška, zda to, co jsme se naučili za čtyři roky, umíme také použít. Na vysokou školu se dostal ten maturant, který prošel tvrdým přijímacím řízením. Jistě v případě vybraných, zejména humanitních oborů, si svoje řekly také partajní parametry, ale ne vždy nebo ne vždy důsledně. Na oborech přírodovědných či technických nic takového nehrálo roli. Student musel v předem daných termínech absolvovat všechny zkoušky. Teprve poté byl připuštěn k obhajobě diplomové práce (v mém případě dvouletý samostatný terénní a laboratorní výzkum) a k předepsaným státním zkouškám. Teprve potom se prošel po červeném koberci Carolina. 

Neexistoval dnešní jalový systém eurokreditů, kdy si můžete řekněme k sociologii dobrovolně přidat třeba dějiny komiksu, neřku-li všelijaké pavědy typu gender studies, které bývají, protože taková je dnešní politická objednávka, obdařeny vyšší kreditovou tonáží (tedy „významem“), než hlavní předměty studovaného oboru. A mimochodem, jak jsem slyšel, v Brně na Masarykově univerzitě obor tender studies pro totální nezájem studentů už zrušili.