Vážené kolegyně, vážení kolegové, pane ministře,

bylo toho řečeno hodně ať už k věci, nebo ne tak úplně k věci. Já jako geolog, který se zabýval vodou dlouhé roky, bych se zase vrátil zpátky k meritu věci a možná kousek od těch ryb bych se vrátil k té vodě, protože voda je pořád to nejcennější, co tady máme.

My bychom měli v první řadě z toho, co se stalo na Bečvě, ale nejenom na Bečvě, hledat poučení, protože když jsem dostal první zprávy o neštěstí na Bečvě, tak jsem si samozřejmě nemohl nevzpomenout na jednání, která jsem vedl na Ministerstvu zemědělství, když se chystal ústavní zákon o ochraně vody, kde jsem zdůrazňoval, že vodu je nutné chránit nejenom před přírodní katastrofou, ale i před lidským zásahem, před zlým úmyslem. Samozřejmě při pohledu zpátky časově si uvědomuji, kolik takových katastrof jsme tady mohli mít, např. kdyby došlo k povolení těžby zlata, ať už na Mokrsku nebo v Kašperských horách, protože samozřejmě katastrofa, která byla v Rumunsku na Baia Mare, kde došlo k protržení hráze reakčního jezírka s kyanidy a otrávili Tisu 200 kilometrů do posledního půlce, tak samozřejmě to je takový nejkřiklavější případ toho, jak lidská nedbalost, lidská arogance a řekl bych lehkomyslnost můžou skutečným způsobem spáchat velké katastrofy.