Vážený pane premiére, vážené paní ministryně, vážení páni ministři, vážená vládo,

v nadcházejících dnech byste měli znovu jednat o předložení Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulské úmluvy) k ratifikaci Parlamentem ČR. Jsme v tuto chvíli jedna z posledních zemí EU, která doposud úmluvu neratifikovala, přičemž Koruna Česká se přimlouvá za to, aby to tak zůstalo. Vezměte prosím v úvahu několik zásadních aspektů, které mohou negativně ovlivnit nejen veřejné mínění, ale také vývoj dospívající mládeže a zároveň výchovu našich dětí, pokud by k jejímu podpisu (ratifikaci) došlo.

Jsme silně proti omezování práv žen, jak se v Istanbulské úmluvě píše. Jsme jednoznačně proti všem projevům násilí páchaného na ženách a dětech, které se ve světě dějí. V našem civilizovaném státě máme právní nástroje, které umějí potírat násilí páchané nejen na ženách a dětech. Nejsme nějakou barbarskou diktaturou, která má potřebu si něco dokazovat, aby od bohatší části světa dostala další dotace. Myslíme si tedy, že v tomto případě není nutné úmluvu schvalovat. I řada odborníků uvádí (psychologové, právníci, dokonce i samotný ombudsman), že nástroje k potírání násilí páchaného na ženách jsou v naší zemi lepší než ty, které zavádí úmluva. Ostatně, jen velmi těžko si lze představit, jaký skutečný přínos má mít ustanovení dašího orgánu, jenž spíše než co jiného, vydává jen ideologicky motivované zprávy, jak o tom píšeme níže. Je ostatně zajímavé, že při všem tom ubezpečování, jak nám Istanbulská úmluva pomůže, jsme nikde neviděli žádnou statistiku, která by ukázala, jak se v zemích, které tuto úmluvu ratifikovaly, rapidně snížilo domácí násilí oproti poměrům před ratifikací.

Z toho vyplývá, že žádný skutečný důvod, proč přijímat tuto úmluvu, není, snad pouze kromě dvou, přičemž ani jeden však těm ohroženým skupinám neposlouží. Možná se někdo domnívá, že se prostě musíme přidat k západním zemím, které úmluvu již ratifikovaly, abychom jim dokázali, že už nejsme oním „Východem“. Pak se však nabízí otázka, proč se naše „vyspělost“ má posuzovat právě dle tohoto dokumentu. V této logice bychom mohli argumentovat i tím, že např. v posledních letech se řada států USA rozhodla omezit podmínky pro legální provádění umělých potratů.

Tím druhým důvodem, který by snad někoho mohl vést k domnění, že je nutné Istanbulskou úmluvu přijmout, je že skutečně uvěří myšlenkám, které za ní stojí, jež někdy bývají shrnovány pod obecným názvem genderová ideologie. My naopak zásadně nesouhlasíme, aby byl náš právní řád infikován pojmem „gender“. V článku 3 – Definice je pro účely této úmluvy zaveden tento pojem, pod kterým se má rozumět společensky ustavená role, chování, aktivity a atributy, jež daná společnost považuje za náležité pro ženy a muže. Zastánci genderové teorie jsou přesvědčeni, že existuje jakési „mužství“, v jehož podstatě je obsažena nadvláda nad ženami, a analogicky k tomu existuje jakési „ženství“, jehož podstatou je naopak být ovládán. Pomiňme nyní, že tato teorie vykazuje dosti podobné rysy s marxismem, ale zamysleme se nad ní prakticky.

Opravdu se někdo domnívá, že muž, který páchá domácí násilí na ženě, má v danou chvíli racionálně vyargumentováno, že on je ten nadřazený, který má právo ženu bít? Ano, zajisté si lze představit, že někteří muži mají skutečně pokroucené představy, to však bude spíše důsledkem toxických pocitů, která si přinesl ze své původní rodiny, kde ovšem dost často byly nepochybně důsledkem dalších sociálně-patologických jevů, například alkoholismu. Proti tomu ovšem nelze bojovat rozostřením rozdílu mezi muži a ženami. A jak se potom vypořádat s tím, že dnes, stejně jako v minulosti, kdy podle autorů Istanbulské úmluvy byla společnost zcela jistě ovládána genderovými stereotypy, byly a jsou naopak domácnosti, kde je muž týrán ženou?

Ostatně, už samotná výše uvedené představa o minulosti jako o době, kdy byly ženy vydány mužům na milost a nemilost, je značně pochybná. Má snad někdo pocit, že někdy v minulosti byl ve společnosti pěstován pocit, že je možné ženu beztrestně bít? Naopak, i když se takové věci děly, většinou se to setkávalo s veřejným opovržením. Možná si i někteří z Vás vzpomenou, že Vaši rodiče Vás vychovávali s tím, že „holky se nebijí“.

V určitých kruzích bývá zvykem demonstrovat nadřazenost modernosti nad minulostí s odkazem na „temný středověk“. Považujeme za svou povinnost uvést, že právě v tomto středověku byl vytvořen kult opěvované ženy, již její rytíř v naprosté čistotě obdivuje, jíž slouží a jejíž každé přání se musí snažit vyplnit. Mohla by toto snad vyprodukovat kultura pohrdající ženou, které přiřazuje podřadné postavení? A právě i výše uvedená snaha chránit ženy je důsledkem tohoto narrativu. Naopak, byli to právě mnozí zvěstovatelé modernosti (např. Nietzsche), kteří ženami pohrdali.