V Čechách mají sbírky svou tradici. Ono to totiž kdysi nešlo jinak. Češi neměli svůj stát a na rozvoji jejich národní společnosti neměla oficiální místa zájem. Stát se tehdy neztotožňoval s potřebami české společnosti nebo lidí. Monarchie skutečně neměla zájem na postavení reprezentativního českého Národního divadla. Pokud lidé takové divadlo chtěli, museli se na něj složit. Stejně jako na jiné akce národního zájmu. Věřím, že svůj stát budovali proto, aby reflektoval jejich zájmy a potřeby. Národní kulturní památka Libušín není pro tento stát nijak významná, že se musí pořádat sbírka na její obnovu? 

Stále ještě jsou státy, které nemají povinné zdravotní pojištění. Chápu, že v takových zemích, pokud chudý člověk onemocní, pomůže mu jedině dobrovolná sbírka druhých. Pokud ale u nás je třeba pořádat sbírku na operaci dítěte, znamená to jedině, že systém zdravotního pojištění nefunguje. Platíme povinné dávky, aby bylo možné všechny nemocné léčit a vyléčit. Jestliže má pojišťovna prostředky na výstavbu nákladného sídla, měla by je vynaložit až zajištění maximálně možné lékařské péče. Každá taková sbírka je důkazem, že systém pojišťovny nefunguje. Čím je sbírka úspěšnější, tím je zřejmější, kolik moc lidé je o neschopnosti pojišťovny přesvědčeno. Když něco funguje špatně nebo vůbec ne, má se to napravit. Ale nápravu nespatřuji v tom, že se náhodně vybere jeden (byť potřebný) člověk. To ti ostatní, na léčení kterých se sbírka nepořádá, jsou pro společnost málo cenní? Kdo vůbec určuje koho podporovat a koho ne? Podle čeho to určuje?

Často se setkávám se sbírkami na výcvik slepeckých psů. Jak je možné, že stát nedokáže zajistit dostatek prostředků na něco, co je pro drtivou část nevidomých nezbytné? Jak plní své závazky vůči postiženým? Přitom je to zanedbatelná částka proti efektním, ale zdaleka už méně efektivním plošným formám péče.