Vypůjčím si pro tento účel citaci ze serveru České dálnice: “O dálnici v trase dnešní D3 se uvažovalo již v roce 1939. V roce 1963, kdy vznikla základní síť dálnic bývalého Československa, D3 ovšem chyběla a byla přidána až v roce 1987. První část budoucí D3 byla v roce 1991 otevřena v podobě obchvatu města Tábora.”

O dálnici vedené v této trase se tedy již uvažuje osmdesát let, plánuje se přes třicet let a buduje čtvrt století – a to od počátku salámovou metodou, cestou nejmenšího odporu. Nejspíš netřeba vysvětlovat, že jakákoliv dopravní spojnice (podobně jako potrubí) má kapacitu odpovídající svému nejužšímu místu. Řidič, natěšený na šestiproudou dálnici D1 za Chodovem, skončí nejpozději u Humpolce v zúžení zasypaném sněhem.

Fragmenty dálnic vzniklé provinčním lobbováním, porcováním rozpočtového medvěda, způsobem “nastartujte bagry, zbytek dořešíme cestou”, nejsou funkčními spojnicemi, ale pohrobky budovatelských pětiletek. Princip, pomocí něhož má omezený rozpočet SFDI rovnoměrně neuspokojit požadavky všech krajů, ve výsledku generuje víc problémů než řešení. Obce, které jsou obšťastněny objížďkami rekonstruovaných a nenavazujících úseků trpí, spolu s komunikacemi II. a III. třídy, které nejsou na takovou zátěž stavěny. Ve výsledku jsme na tom všichni svorně socialisticky špatně.

A to nezabrušujeme do ekologické roviny, kde cíle státu stojí zákonitě v opozici k imperativu ziskovosti u soukromých investorů: logickým zájmem občanů je předcházet dlouhodobým nevratným škodám doprovázejícím dělení krajiny asfaltem a záborům cenné zemědělské půdy, kde se vsakuje voda do podzemí. Stačí, když odcituji z dokumentu Ministerstva dopravy Dopravní politika České republiky pro období 2021 – 2027 s výhledem do roku 2050:

“Zejména v případě rozvoje silniční a dálniční sítě je nutné zohlednit skutečnost, že efektivita těchto staveb nemůže být posuzována jen z pohledu ekonomického, ale rovněž z pohledu, podle kterého nadměrné zábory pozemků vedou ke snižování retenční schopnosti krajiny s negativními dopady na zásobování obyvatel vodou, s dopadem na půdní vlhkost v zemědělství a lesnictví a v neposlední řadě se zvyšováním rizik povodňových událostí.”