Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážený pane ministře, vážení ministři, dámy a pánové, já se pokusím možná trošku vrátit debatu k pandemickému plánu, který máme před sebou. Pardon, k pandemickému zákonu. O plánu jsem mluvil zcela úmyslně, protože už v roce 2011 byl přijat pandemický plán. Pandemický plán, když se na něj podíváte, a je ze stránek Ministerstva zdravotnictví a předpokládám, že na Ministerstvu zdravotnictví je někdo, kdo se tím pandemickým plánem řídil, byť jeho základní záměr byl na chřipky, tak přesto ve své zprávě hovoří i o jiných pandemiích, jiných virových onemocněních, tak podle tohoto pandemického plánu by mělo postupovat Ministerstvo zdravotnictví a celá vláda.

Bohužel, první kroky po propuknutí pandemie covidu-19 svědčí o tom, že na ministerstvu nebyl nikdo, kdo by si vzpomněl, že ministerstvo tento plán má a mělo by se podle něj řídit. To je první konstatování, které považuji za docela charakteristické pro systém řízení, který v rámci pandemie byl přijat.

Byl přijat individualistický plán, plán zodpovědnosti individuál, s minimální konzultací sobě blízkých osob a skupin, které byly vytvořeny na popud tohoto individualistického plánu, a zapomnělo se, že v těchto věcech je možná důležitější kolektivní orgán, orgán, postavený na základě názorů, debat a bouři myšlenek, které by byly schopny dát dohromady efektivní cestu, protože nejde o to najít tu správnou cestu. Ta se mnohdy ukáže až podél té cesty, jestli je správná nebo ne, ale je třeba ty varianty znát.