Vážená paní předsedkyně, vážený pane velvyslanče, pane premiére, členky, členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové.

My jsme se dnes k ránu, kdy najednou naše telefony byly zahlceny těmi desítkami zpráv a informaci, stali svědky něčeho bezprecedentního, něčeho, v co jsme všichni doufali, že za našich životů nezažijeme. Po ránu, když jsme se vzbudili, jsme se stali potom oběťmi otázek našich dětí, jestli bude válka. A to je věc, kterou jsme taky ani v našich soukromých životech v našich zeměpisných šířkách úplně nezažívali. My tady v České republice můžeme naše děti uklidňovat. My jim můžeme říkat: Ne, ne, tady válka nebude. To nedopustíme, to se nestane. Ale ti, kdo se vzbudili ráno na Ukrajině, tak svým dětem, a já vůbec nevím, jak se to dělá, museli vysvětlit, že válka je a že jsou v ohrožení jejich rodiny, jejich bezpečí, jejich holý život, jejich majetek. Že možná bude nutné se zvednout a vydat se někam na cestu. Někam, kde ty děti v životě nebyly. Ta situace je nepředstavitelná pro naši generaci. Ale pro generaci mých prarodičů to byla realita. Oni válku poznali. A my bychom v této chvíli měli myslet na historickou zkušenost České republiky. My bychom měli myslet na to, že jsme země, kterou potkaly v minulém století dvě krvavé totality. Země, která byla samozřejmě součástí dvou krvavých světových válek. Že ta válka i naším územím procházela, že měla své oběti materiální, ale především oběti na životech, na lidském zdraví.

A právě země, která má takovou bezprostřední historickou zkušenost a konec konců ne tak dávnou z roku 68, kdy nám sem vtrhly tanky, které tady dočasně zůstaly více jak dvacet let, tak my bychom měli být prvními, kdo nabídne pomoc. My bychom měli být prvními, kdo chápe tu strašnou realitu, do které se dneska ukrajinský národ vzbudil. Zároveň je potřeba si říct, že my v této chvíli jsme v té válce vlastně taky. Jak už mluvil pan velvyslanec, je to útok na historické uspořádání Evropy po válce, je to pošlapání všech mezinárodních dohod, je to pošlapání té architektury Evropy, kterou jsme doufali, že pošlapávána nebude. A my jsme byli jejich součástí. Ale my jsme taky v jiném typu války. My jsme v typu války s dezinformacemi. S tím, že se jakoby v té dnešní divné době bojíme označit věci pravými jmény. Nebojme se! Dneska to udělat musíme. A tady na tom místě musí zaznít: Rusko je agresor a Ukrajina je oběť! (Potlesk v sále.)

To je prostě fakt, který musíme všichni velmi hlasitě říkat. A ne jenom v té první vlně solidarity. Protože ten konflikt může být dlouhý. A ta první vlna solidarity v každé krizi bývá silná. Ale my musíme vydržet. My Ukrajině musíme ukázat, že těmi partnery budeme i po týdnech a měsících. A stále musíme mluvit stejným hlasem a stejným jazykem.