Děkuji. Přeji vám dobré odpoledne. Děkuji také za interpelaci a jsem rád na to, že mohu reagovat. Souhlasím s panem poslancem Baxou, že opravdu naším tématem není teď historická debata a snaha si objasnit věci jak byly, na to si netroufám asi ani já ani on, ale to, myslím si, na čem záleží - záleží na každém hlasu, té paní, poslední přeživší, kterou jste tady zmínil, a její dopis. Já bych jenom řekl, že mi záleží teď na všech přeživších nebo příbuzných, dětech a přál bych si, aby se všemi jsme dokázali komunikovat. A problém není teď v nějakých tlacích, protože, přiznám, těmi se tak moc nezabývám.

Já se zabývám tím, co památník má dělat, a přál bych si, abychom dokázali se všemi těmi, ono jich není mnoho, přeživšími dnes komunikovat. A nechtěl bych o tom přesvědčit jenom vás. Já jsem se dnes setkal s paní Dagmar Kosovou, která je statutární zástupkyní paní Lemanové. Dnes ráno jsem se s ní sešel a požádal jsem ji o to, abychom na pondělí, po vládě připravili v Lidicích takový kulatý stůl, na který chci pozval - a zdůrazňuji - všechny přeživší nebo příbuzné a děti. Chtěl bych tam pozvat zástupce obce, památníku a budu tam sám a rád bych chtěl právě tam dát najevo jasně to, co říkám dnes vám tady, že bych si přál komunikovat se všemi, protože já vidím zásadní roli v tom, jestliže památník se snaží pečovat o naši paměť, především v souvislosti s těmi událostmi před sedmdesáti lety, tak si to - dokud žijí - ti, kteří o tom vědí, kteří byli těm událostem blízko, tak si myslím, že si nemůžeme dovolit je ponechat stranou.

A můj názor je, že skoro žádného z nich a víme, že řada z nich se účastnila debat a besed a víme, že tohle se začalo měnit, že vlastně tohle bylo vážně narušeno. Já jsem dostával dopisy, že se nebudou účastnit besed, a to dokonce i někteří, kteří v tom sehrávali docela zásadní roli, a já nemám pochyby o významu, který to mělo, i o tom, že se toho všichni účastnili.