Je velmi zvláštní v těchto týdnech a dnech jako kandidát reflektovat atmosféru ve společnosti před nadcházejícími volbami do Sněmovny. Kdybych ji měl shrnout jedním slovem, pak by to bylo slovo „divná“. Očekával jsem spoustu černobílých a silných emocí. Byl jsem připraven při kontaktní kampani i na vypjaté chvíle setkání s hrubě nespokojenými voliči, kteří mi jako reprezentantovi ODS budou spílat za všechny chyby a zlo tohoto světa.  Bylo jich mnohem méně, než jsem předpokládal. Řada normálních, klidných a věcných rozhovorů, sem tam zvýšený hlas. Na konci ale jakýsi zvláštní otazník. Proč se vlastně konají tyto volby? Lze od nich vůbec něco očekávat?

Oč silnější bylo letní volání po urychlených předčasných volbách ze strany některých politiků a médií, o to více je nyní cítit rozpačitost. Jako by bylo cítit, že jde o volby mimo přirozené cykly, volby, v rámci kterých není nikdo schopen dostatečně připravit a představit ucelený program, v rámci kterých nemůže dojít k silnější polarizaci a vyrýsování hlavních osobností jednotlivých stran, které by se pak utkaly v užším výběru o dominantní postavení na politické scéně.

Výslednicí je zvláštní bramboračka, v níž spousta voličů vůbec netuší, jaké základní priority ten který subjekt má, lídry stran zná spíše z billboardů a dominantní roli hrají nebanálnější marketinkové strategie, používané obvykle při prodeji zboží každodenní potřeby.