Jako každé léto zjišťujeme, že Česká republika ani 12 let po největší a nejtragičtější povodni, nemá koncept, jak povodním předcházet a jak je tlumit.  Od roku 2002 šly údajně na protipovodňová opatření desítky miliard korun a výsledek? Většina opatření je nedostavěná a tím pádem nefunkční a nebo stále pouze na papíře. Za všechny případy připomeňme obec Zálezlice, která byla naposledy opět ničivě postižena povodní právě pro nedokončený protipovodňový systém. Přírodu nelze obelhat, proto stále registrujeme stále ty samé neodpovědné zásahy jakými jsou stavby v přirozených záplavových zónách, likvidace lužních lesů a luk, výsev nevhodných plodin atp.

Řešení přitom jsou - byť to jsou a musí jít o dlouhodobé koncepty. Rozhodně jím nejsou betonové hráze. Je to dlouhodobá koncepce přeměny české a moravské krajiny. Všude tam, kde to jde, je třeba krajinu zalesňovat. Lesy nejen zadržují vodu, ale také stabilizují klima v krajině - v horku ochlazují, v zimě oteplují. Je třeba místo betonu umožnit potokům a říčkám, aby se rozlily na louky. Jejich vybetonování znamená jediné - všechna voda, která mohla zůstat kdesi na lukách nebo v poldrech či nivách, se hne do velkých řek a ničí města a vesnice. Desítky „odborných komisí“ přitom hravě nahradí zkušenost našich předků a selský rozum.