Připomeňme si v krátkosti, jaká byla situace před invazí americko-britských a dalších spojeneckých ozbrojených sil (celkem se zúčastnilo 46 států ) do Iráku v březnu 2003.
Proti invazi se jednoznačně dlouhé měsíce před jejím zahájením postavily Francie a také Německo. V Evropě vytvořily Francie a Německo silný blok, který našel značné porozumění také u Ruska.
Proti tomuto evropskému bloku tradičních velmocí se ovšem stavěli představitelé tzv. nových zemí EU, včetně tehdejšího českého premiéra V. Špidly.
Zdá se, že J. Chirac a G. Schröder nyní zažívají politickou i lidskou satisfakci. Zejména francouzská diplomacie velmi trpělivě a dlouhé měsíce před invazí do Iráku hledala podporu zejména v zemích třetího světa pro stanovisko Francie, které bylo vůči S. Husajnovi velice pragmatické.
Největším úspěchem Francie bylo to, že se kromě Ruska a Číny, které měly svůj jasný a konzistentní názor na invazi do Iráku od počátku, podařilo přesvědčit také většinu členů RB OSN o tom, že k vojenskému zásahu v Iráku neexistují dostatečné důvody. Chilcotova komise dnes konstatuje vlastně totéž.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
