Vážené delegátky, vážení delegáti, vážení hosté!

Když jsem odcházel z čela ČSSD poté, co sice volby vyhrála, avšak s výsledkem, který neodpovídal mým očekáváním, komentoval jsem to refrénem z písně Edith Piaf „Non, je ne regrette rien", což volně přeloženo znamená „Ničeho nelituji!". To neznamená, že jsem si v té chvíli neuvědomoval řadu chyb, kterých jsem se dopustil já, tak členové vedení, mí spolupracovníci či mnozí z vás, kdo nyní sedíte v sále. Jen ten, co nic nedělá, také nic nezkazí. Jsem politik s osobním krédem tuto funkci vykonávat jako službu lidem, jichž si jako přesvědčený demokrat vážím a státu, k jehož historii a tradicím mám hlubokou úctu. A jsem také chlap, který neutíká před odpovědností. A odpovědnost znamená být vždy připraven z vysoké politické funkce kdykoliv odejít. Na takovou variantu jsem vždy připraven byl, proto mohu bez záště, lítosti či hořkosti říci: Ne, ničeho nelituji.

SLEDUJEME téma volba předsedy ČSSD

Ničeho nelituji, ani to dobré, co se mi stalo, ani to zlé, to je mi lhostejné, zpívá ve své písni Piaf. Bohužel, stává se u mých kritiků často, že velkorysost slov této písně převracejí. Lhostejným se stává to, co bylo dobré a naopak to horší je upřednostňováno. Toho dobrého jsem zažil v čele ČSSD mnoho, jsem na mnoho věcí hrdý a jsem přesvědčen, že to cítíte spolu se mnou. Když jsem v dubnu 2005 přebíral funkci premiéra a ČSSD, byli jsme jako vyjedený krám s 10% volebních preferencí. Tehdy ČSSD a její vedení - z nichž mnozí jsou stále místopředsedy a o funkce se znovu ucházejí - připomínalo skupinu roztřesených ratlíků a stranu zasáhla malomyslnost. Musel jsem okamžitě, bez nároků na vše osobní, bez ohledu na fyzické a psychické vyčerpání, na zájmy své rodiny, nasadit vysoké pracovní tempo i nový styl vedení strany a vlády. ČSSD se opravdu v té době podobala vraku auta, zapadlému po střechu v bahně, kdy se všichni u volantu snažili zachránit primárně sami sebe. Do tohoto bahna nás dostala vlastní nejednota, lenost, nedůslednost v řešení vnitřních i vnějších problémů, nezájem o životy obyčejných lidí, našich voličů.

Právě sněmovní volby v roce 2006 hodnotím jako svůj největší osobní úspěch. Bez nich by totiž nebylo ani mimořádného úspěchu v krajských a senátních volbách v roce 2008. Před volbami v červnu 2006 jsme byli nejen ve vnitřní krizi, ale byla proti nám vedena široká mediální kampaň, do níž se zapojily i bezpečnostní složky, včetně justice. Připomínám jen namátkou kauzu Biolíh, tzv. Kubiceho zprávu, později kauzu Budišov, z nichž mě dodnes mrazí, neboť právě na nich je vidět, že zájem na totální porážce ČSSD se tehdy nezastavil před ničím. Podobná kampaň byla vedena v téže době vůči polské soc. dem. a bohužel velmi úspěšně. Jejich lídři nedokázali mezi sebou najít člověka, kdo by se takovému ataku byl schopen postavit a dodnes je tak polská levice roztříštěná a bez politického vlivu. Nelituji ani toho, že jsem v zájmu úspěchu ČSSD musel kousnout do trpkého jablka jménem Miloš Zeman a přes to, že mne po hradeckém sjezdu politicky doslova likvidoval, jsem byl schopen se s ním před volbami usmířit. Nebýt pak jeho lpění na M. Šloufovi, mohli jsme v produktivní spolupráci pokračovat dál a možná, kdo ví, by prezidentská volba v roce 2008 probíhala jinak. Bohužel, právě otázka Šloufa byla klíčová pro rozhodnutí Miloše Zemana ve spolupráci nepokračovat a naopak nastoupit cestu podpory přeběhlíků, díky nimž vznikla Topolánkova vláda a nakonec i založení vlastní strany, která je jednou z příčin našeho volebního výsledku a ustavení Nečasovy vlády a její protilidové politiky.