Vážené delegátky, vážení delegáti, vážení hosté!

Když jsem odcházel z čela ČSSD poté, co sice volby vyhrála, avšak s výsledkem, který neodpovídal mým očekáváním, komentoval jsem to refrénem z písně Edith Piaf „Non, je ne regrette rien", což volně přeloženo znamená „Ničeho nelituji!". To neznamená, že jsem si v té chvíli neuvědomoval řadu chyb, kterých jsem se dopustil já, tak členové vedení, mí spolupracovníci či mnozí z vás, kdo nyní sedíte v sále. Jen ten, co nic nedělá, také nic nezkazí. Jsem politik s osobním krédem tuto funkci vykonávat jako službu lidem, jichž si jako přesvědčený demokrat vážím a státu, k jehož historii a tradicím mám hlubokou úctu. A jsem také chlap, který neutíká před odpovědností. A odpovědnost znamená být vždy připraven z vysoké politické funkce kdykoliv odejít. Na takovou variantu jsem vždy připraven byl, proto mohu bez záště, lítosti či hořkosti říci: Ne, ničeho nelituji.

SLEDUJEME téma volba předsedy ČSSD

Ničeho nelituji, ani to dobré, co se mi stalo, ani to zlé, to je mi lhostejné, zpívá ve své písni Piaf. Bohužel, stává se u mých kritiků často, že velkorysost slov této písně převracejí. Lhostejným se stává to, co bylo dobré a naopak to horší je upřednostňováno. Toho dobrého jsem zažil v čele ČSSD mnoho, jsem na mnoho věcí hrdý a jsem přesvědčen, že to cítíte spolu se mnou. Když jsem v dubnu 2005 přebíral funkci premiéra a ČSSD, byli jsme jako vyjedený krám s 10% volebních preferencí. Tehdy ČSSD a její vedení - z nichž mnozí jsou stále místopředsedy a o funkce se znovu ucházejí - připomínalo skupinu roztřesených ratlíků a stranu zasáhla malomyslnost. Musel jsem okamžitě, bez nároků na vše osobní, bez ohledu na fyzické a psychické vyčerpání, na zájmy své rodiny, nasadit vysoké pracovní tempo i nový styl vedení strany a vlády. ČSSD se opravdu v té době podobala vraku auta, zapadlému po střechu v bahně, kdy se všichni u volantu snažili zachránit primárně sami sebe. Do tohoto bahna nás dostala vlastní nejednota, lenost, nedůslednost v řešení vnitřních i vnějších problémů, nezájem o životy obyčejných lidí, našich voličů.

Právě sněmovní volby v roce 2006 hodnotím jako svůj největší osobní úspěch. Bez nich by totiž nebylo ani mimořádného úspěchu v krajských a senátních volbách v roce 2008. Před volbami v červnu 2006 jsme byli nejen ve vnitřní krizi, ale byla proti nám vedena široká mediální kampaň, do níž se zapojily i bezpečnostní složky, včetně justice. Připomínám jen namátkou kauzu Biolíh, tzv. Kubiceho zprávu, později kauzu Budišov, z nichž mě dodnes mrazí, neboť právě na nich je vidět, že zájem na totální porážce ČSSD se tehdy nezastavil před ničím. Podobná kampaň byla vedena v téže době vůči polské soc. dem. a bohužel velmi úspěšně. Jejich lídři nedokázali mezi sebou najít člověka, kdo by se takovému ataku byl schopen postavit a dodnes je tak polská levice roztříštěná a bez politického vlivu. Nelituji ani toho, že jsem v zájmu úspěchu ČSSD musel kousnout do trpkého jablka jménem Miloš Zeman a přes to, že mne po hradeckém sjezdu politicky doslova likvidoval, jsem byl schopen se s ním před volbami usmířit. Nebýt pak jeho lpění na M. Šloufovi, mohli jsme v produktivní spolupráci pokračovat dál a možná, kdo ví, by prezidentská volba v roce 2008 probíhala jinak. Bohužel, právě otázka Šloufa byla klíčová pro rozhodnutí Miloše Zemana ve spolupráci nepokračovat a naopak nastoupit cestu podpory přeběhlíků, díky nimž vznikla Topolánkova vláda a nakonec i založení vlastní strany, která je jednou z příčin našeho volebního výsledku a ustavení Nečasovy vlády a její protilidové politiky.

Díky volebnímu zisku téměř 33% jsme však v období 2006 - 10 dokázali účinně zabraňovat nejhorším experimentům Topolánkovy vlády. Tehdy M. Topolánek jen zveřejnil nápad vyvádět část peněz na důchody do soukromých penzijních fondů a dostal od nás. Bylo tomu tak také proto, že jsme měli vlastní alternativu řešení.

Právě tvrdá, nekompromisní opoziční politika nás také přivedla k zisku všech krajských hejtmanství. Lidé viděli, že nám nejsou lhostejní, že víme, jaké problémy je tíží a rozuměli našim řešením. Byli jsme také schopni jít příkladem a pokud bylo jakékoliv podezření na korupci v našich řadách, prosazoval jsem nesmlouvavé pravidlo „presumpce viny".

Chápu, že k politice patří úsměv i nadhled. Když se ovšem politika levicové strany omezí jen na úsměvy a snahu nikoho neurazit a to vše v situaci, kdy tato vláda přiznala, že před volbami lidem lhala a přenáší náklady své politiky primárně na lidi, kdežto zájmovým ekonomickým skupinám ty samé lidi předhazuje v plen, považoval bych to za stejnou chybu, jaké jsme se dopustili v období 2002 - 4. ČSSD je tu pro lidi, nikoliv lidi pro ČSSD! Když se naši politici budou jen usmívat, popřípadě jejich nejsilnější kritika vlády se omezí na pouhé dobrácké „Ty, ty, ty", zatímco lidé jako Kalousek, Nečas či Bárta budou drancovat tuto zemi a okrádat její občany, pak budeme nejen zbyteční, ale co horšího - budeme směšní!

Je jasné, že právě takový styl levicové politiky, kdy jen neplácáte, ale máte také vůli své vize uskutečnit, vyvolává v našich soupeřích strach a nenávist. Strach, který se i díky stavu českých médií dokáže zhmotnit do osobních útoků na hlavního představitele takové politiky. Začalo to v roce 2005 mediálními útoky na mojí osobu kvůli zásahu policie na CzechTeku. Já i František Bublan jsme byli okamžitě viníky nejen podle pravice, ale i podle většiny médií, přičemž zásahu velel okresní ředitel policie, který jen tak mimochodem byl za Johna povýšen na ředitele krajského. Dnes vtrhne komando Vojenské policie, která je v přímé podřízenosti ministra obrany, do České televize se samopaly a ministra Vondru ani nenapadne, že by za to měl nést politickou odpovědnost. A médiím stačí, když licoměrně svede vinu na své podřízené stejně, jako tak učinil v kauze tunelu ProMoPro. Jaký jiný důkaz chcete, abych ilustroval situaci, v níž se nachází silný předseda ČSSD? Kdybych jen vystříhal komentáře deníků, v nichž jsem byl po pět let osobně urážen jak já, tak moji přátelé či rodina, neměl bych je kam uskladnit. Byl jsem líčen střídavě jako Gottwald, diktátor, ohrožující demokracii, nebezpečný populista, pak zase jako nacionalista či dokonce rasista a před volbami v roce 2010 dokonce jako horší, nežli nacisté. A nikoliv nějakým obskurním plátkem, ale druhým nejčtenějším deníkem v zemi! Tehdy se zásadním způsobem vystupňovaly i útoky na moji ženu Petru, včetně těch fyzických - první násilný útok, který pak potkal Bohuslava Sobotku, byl směřován na ní a jen shodou šťastných náhod se jí o hlavu neroztříštila na kladenském mítinku kilová sklenice. Přes to přese všechno se jí nedostalo ani solidarity od lidí z vedení ČSSD, naopak jí mnozí kritizovali, ačkoliv na její podpisy stáli lidé na mítincích dlouhé fronty. Nikam nekandidovala, nepobírala od ČSSD plat, podporovala pouze svého manžela a stranu. A když po volbách zjistila, jak se lidé z vedení strany, kteří jí dříve nadbíhali, začali chovat a vyjadřovat, ze strany prostě odešla. A zde poprvé a naposledy trochu zalituji. Milé přítelkyně a přátelé, já se jí po tom všem opravdu nedivím a komentáře některých z vás po jejím vystoupení ze strany, byly, slušně řečeno, k odplivnutí. Máte plná ústa toho, jak musí být do vedení strany zvolena žena, a přitom se k ženám mnozí z vás chováte jako burani.

Nelituji ani toho, že jsme vyvolali hlasování o vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě, protože morálka je nedělitelná. Topolánkova vláda nezvládala ekonomickou krizi a její korupční skandály přesahovaly mez, která byla únosná. Nedůvěru jí nakonec vyslovili její vlastní poslanci, naši přeběhlíci už jí nebyli nic platní. Fischerova vláda pak bez problémů a ostudy, kterou představovala některá extempore především M. Topolánka, předsednictví unii zvládla.

Když pak rozhodl ústavní soud zcela v rozporu s ústavou o zrušení říjnového termínu voleb, měli jsme na výběr jen mezi špatnými řešeními. Všichni mnou oslovení právníci včetně ústavních nevylučovali silné riziko, že případný další podzimní termín voleb Ústavní soud opět zruší, což by znamenalo blamáž především pro ČSSD, neboť ODS neustále dokola omílala naší odpovědnost za vyslovení nedůvěry vládě, což ochotně přebírala všechna média. Navíc by za rozpuštěnou sněmovnu převzal kompetence Senát, kde by se pravděpodobně realizovaly mnohé protilidové zákony a země by navíc v realitě ekonomické krize měla v následujícím roce 2010 dlouhou dobu rozpočtové provizorium. V této situaci jsme nemohli riskovat. A nebral jsem ohled na sebe, kdo by se bránil tomu vyhrát rozhodným způsobem volby, ale především jsem musel brát ohled na stát, na naše voliče a především na ekonomický stav země. Naše rozhodnutí, protože se nejednalo o mé osobní, ale celého vedení, nejít do tohoto rizika, bylo podle mne správné.

I přes již zmíněné výsledky sněmovních voleb je ČSSD nejsilnější parlamentní stranou, má 13 hejtmanů, sedm poslanců EP včetně jeho místopředsedy, je také ve vedení hlavního města, má primátory Brna a Ostravy, má primátory a stovky starostů. Je zkrátka nejsilnější stranou v zemi, byť není stranou vládní. Uvidíme, jaká bude bilance ČSSD za dalších pět let. Zda bude alespoň srovnatelná. Nikdy předtím jako dnes takovou bilanci ČSSD neměla. Politika se přece nedělá jen ve vládě.

Ale dost minulosti. Co vlastně by ČSSD měla dnes dělat?

1. Musí mít v každém okamžiku jasnou představu, co si myslí lidé, veřejnost, voliči sociální demokracie, jejich pevné jádro i voliči potenciální. Jestli něco v závěru volební kampaně v květnu  2010 selhalo, bylo to právě analytické zázemí ČSSD. Soupeři četli situaci ve společnosti lépe, diktovali témata v závěru kampaně a udrželi si - za vydatné podpory médií - strategickou iniciativu v období, ve kterém se rozhoduje, koho bude volit většina voličů.

2. Nikdy nepodcenit programovou činnost. Již po sjezdu ČSSD v roce 2007 byly vytvořeny týmy, které zpracovaly materiály často na vynikající obsahové úrovni. Chtělo by to jen vytáhnout ze šuplíku zejména materiály zpracované ke střední třídě, k mladé generaci a k Praze, a začít s nimi pracovat. Jak v programových dokumentech, tak v praktické politice strany. Osvícený přístup k mladým lidem, segmentovaným středním vrstvám či k pražským voličům nesmí ale zůstat jen na úrovni úzkého okruhu vedení strany. Pokud tuto politiku nevezmou za svou funkcionáři také na úrovni okresů a krajů, nemá tato politika šanci na úspěch. Tito funkcionáři musí přestat být neprostupnou vrstvou stranické oligarchie, jal to kdysi charakterizovala P. Buzková, rigidně zabraňující  uplatnění nových přístupů a myšlenek. Ale zpátky k programové práci. Je potřeba se rozhlédnout po Evropě, a to nejen v sociálně - demokratických stranách, po nových a účinných programových receptech. Zejména pak ve středoevropském prostoru. Nabízí se např. studium programového vybavení německých Zelených či bavorské CSU. Obě dvě tyto strany trvají ve své politice na principech sociálního státu, ale přinášejí také něco jiného, co může programovou výbavu české sociální demokracie obohatit. Osobně si myslím, že budoucí socialistická politika v Evropě bude   obohacována jak prvky progresivní ekologické politiky, tak např. problematikou podpory středního podnikatelského stavu a podnikání vůbec.

3. Trvat na čistotě stranických řad, to je nesmírně důležité pro budoucí věrohodnost strany. Mimo stranu by měli zůstat lidé s kriminální  minulostí (Děčín, Louny). Strana nesmí  postupovat podle zásady „co jsme si, to jsme si" u vlivných funkcionářů strany. Mám tím na mysli hejtmany Palase a Zimolu, oba se stanou pro stranu v budoucnu zátěží. Odvolávat se v této souvislosti na morálně chybnou praxi vládní koalice, např. v kauzách Drobil či Vondra, není moudré.

4. Velmi pravděpodobně - přes odhodlanost budoucího lídra ČSSD věci zásadně změnit - se nezmění ani vztah rozhodující části médií vůči ČSSD. Prostě charakter médií, zejména tištěných, není u nás pluralitní a je třeba s tím počítat jako s konstantou. Je nutné hledat všechny cesty k rozšíření působení strany, jejich členů a funkcionářů na internetu i jinde. K tomu je ovšem potřeba zvýšit počet skutečně aktivních členů ČSSD. Je nutné se rozhlédnout po světě a osvojovat si všechny pozitivní a dostupné zkušenosti z přímé komunikace stran s veřejností. A uplatnit je v našich podmínkách.

5. Neméně důležitá je ovšem také komunikace uvnitř strany. Myslím, že je nutné obnovit pravidelné informování o základních politických otázkách týdne, politických postupech vedení strany např. formou bulletinu předsedy (jako do počátku června 2010) anebo jinou vhodnou formou. Členové musí dostávat informace o straně i jinou formou nežli v dezinterpretaci médií.

6. Jako důležité vidím rozvinout v rámci ČSSD prvky přímé demokracie. Využít po delším čase tu část Stanov ČSSD, která umožňuje pořádat k zásadním politickým otázkám vnitrostranická referenda, ankety, diskuse. Budoucí předseda ČSSD by měl říci, ve kterých politických otázkách tak učiní v případě, že se jedná o rozhodnutí v rozporu s dosavadní stranickou linií. Uplatnit přímou volbu předsedů okresů, krajů a následně pak předsedy ČSSD.

7. Změnit způsob nominace čtrnácti krajských lídrů pro volby do sněmovny. Stavět do čela kandidátek lidi s největším kreditem, s největší podporou veřejnosti. Využít pro tento účel průzkumů veřejného mínění anebo systému primárních voleb s účastí členů a registrovaných voličů ČSSD.

8. Zásadně změnit volbu členů ÚVV a předsednictva strany z dosavadní v podstatě zastupitelské na volbu, kde by získávali zastoupení především celostátně uznávané osobnosti strany.

9. Velkou pozornost věnovat vyhledávání nových kontaktů a zejména nových myšlenek z neziskových organizací. Tyto myšlenky mohou obohatit program ČSSD a reprezentanti tohoto sektoru mohou zkvalitnit kandidátky ČSSD.

10. Také před příštími volbami česká pravice nepochybně vytáhne „osvědčený" antikomunistický koncept KSČSSD. Možná, že to bude v jiné variaci, ale proč by měla opustit něco, co jí přineslo ve volbách v roce 2006 a 2010 větší či menší úspěch. Strategickým cílem ČSSD musí být v příštích sněmovních volbách získání levicové většiny mandátů ve sněmovně. Ostatně analogii toho můžeme hledat ve výsledcích krajských voleb v roce 2008. Levicová většina mandátů umožnila ČSSD vytvořit si ve všech krajích podmínky pro sestavení takového uspořádání krajské rady a tedy vládnutí, které nejlépe umožní v tom kterém kraji splnit její volební program. Představa, že pokud nebude po sněmovních volbách levicová většina, může se ČSSD díky „koaličnímu potenciálu" svých nových lídrů stejně dostat do vlády, je z říše politické sci-fi. A hlavně je v rozporu s naprosto převažující evropskou tradicí a realitou. Vlády ve většině evropských států (s výjimkou Švýcarska či Rakouska) jsou vytvářeny buď kolem silné pravostředové anebo kolem silné levostředové strany. Bude proto nezbytné kousnout do trpkého jablka jménem KSČM. Posílit jejich zájem na vlastní přeměně na stranu přijatelnou pro sociálně demokratické voliče. Fantazírování o tom, že členstvo KSČM za deset či dvacet let vymře, už tady bylo před volbami v roce 1990 z úst známých prognostiků a zejména neřeší postup ČSSD a levice před a po příštích volbách do sněmovny. KSČM je největším problémem české levice. Kromě toho při příštích může na levici stát ještě další politický subjekt.

Vážené přítelkyně, vážení přátelé,

má kritická slova na adresu ČSSD v posledních měsících nejsou vedena úmyslem zraňovat, urážet, ale pomoci. V ČSSD jsem působil od prvních dnů jejího znovuobnovení v roce 1989 na nejrůznějších úrovních, od ústředního tajemníka v době její úspěšné obnovy, až po předsedu strany.

Vedl jsem dlouhá léta obvodní a krátký čas i krajskou organizaci, zastupoval jsem její zájmy dlouhá léta jako zastupitel, náměstek primátora Prahy a poslanec. Jako ministr a v pro ní nejtěžších chvílích jako premiér vlády.

Situace, které čelíme, je jen zdánlivě výhodná pro levostředovou stranu. Nejde jen o obrovité problémy státního rozpočtu naší země, které pravicová vláda řeší na úkor středně a nízkopříjmových vrstev občanů. Např. „důchodová reforma" v režii pravicové vlády problémy veřejných rozpočtů ještě jen prohloubí. Je to začarovaný kruh hlouposti a nekvalifikovanosti, sociálního mičurinství dnešní vlády.

Ale pokles mezd nejen veřejných zaměstnanců se týká statisíců lidí a jejich rodinných příslušníků. Neřešení problematiky nájemních vztahů vládou vytváří nejistotu pro tři a půl milionu lidí! V naší republice je téměř 10% veškerého práce schopného obyvatelstva nezaměstnaných, v některých krajích a okresech je nezaměstnanost ještě podstatně vyšší. A lidé se bojí, pokud práci mají, že ji ztratí. A tato vláda, postavená na ideologii neoliberalismu, není schopna řešit vážné problémy Ústeckého či Moravskoslezského kraje, ale také celé řady okresů se stabilně vysokou nezaměstnaností. Např. podpořit ty zaostávající regiony a mikroregiony rozumně nastavenou dotační politikou, včetně využití evropských peněz.

Jsem přesvědčen, že lidé očekávají od opozice akci. Neočekávají nerozhodnost, rozesílání nesrozumitelných tiskových zpráv, omluvy za údajnou vlastní neslušnost vůči pravici a agresivním médiím.

Lidé pro začátek očekávají jasné a tvrdé pojmenování problémů. Očekávají boj za jejich ochranu. Nesmlouvavý boj. A ne dárkové koše premiérovi, anebo politickou kurtoazii ve vztahu k vládě.

Vládní většina nechce ve sněmovně hovořit o nepříjemných tématech. Proto nepřipouští žádnou debatu na téma tunelu pro ProMoPro a Vondru a ODS. Žádné téma k diskusi pro vládu není ani kaddáfiovské přepadení ČT komandem vojenské policie. Žádnou nepříjemnou diskusi tedy nechce vláda připustit. Je možné to buď trpně, gándíovsky přijmout, což se zatím ze strany ČSSD děje, anebo hlasovat o nedůvěře takové prohnilé vládě. A říci v diskusi před hlasováním o nedůvěře, co je potřeba říci a co také lidé potřebují od někoho slyšet. Říkám úmyslně od někoho, protože když to nebude ČSSD, bude to někdo jiný. A bude to říkat - nebude-li to v parlamentě - i třeba na ulici.

Hrozí, podle mého názoru, velmi reálně, že veřejnost bude hledat řešení mimo strany establishmentu, kam lidé zahrnou i ČSSD. Tedy pokud se rázně a důsledně neoddělí od vládní koalice a od její politiky.

Nechápu např. to, že sociální demokracie nebyla schopna v předchozích týdnech předložit vlastní variantu důchodové reformy nebo alespoň její principy. Vyklidila tak pole pravicovému prezidentovi a čilému populistovi Bártovi a umožnila jim úspěšně sehrát falešnou roli „přátel lidu". Za to je někdo odpovědný. Ten někdo se jmenuje Z. Škromach, politický rutinér a lenoch bez vlastních myšlenek.

Znám oba kandidáty na předsedu ČSSD, byli to mí nejbližší spolupracovníci. Má-li být jeden z nich úspěšným předsedou, potřebuje kolem sebe lidi, kteří jsou odvážní a také myšlenkově potentní. Jak hodnotit lidi, jejichž názory se za léta spolupráce nepodařilo rozeznat ani mně? Co dělat s rutinéry typu M. Urbana či M. Benešové, kteří jsou zcela myšlenkově sterilní a léta se jen vezou? Minulý týden jsem měl dlouhý rozhovor s B. Sobotkou, znám jeho názory, nejsou daleko od mých. Bude ale v čele strany úspěšný jen tehdy, nebude-li obklíčen lidmi bez názorů, lenochy a lidmi bez odvahy.

Přátelé,

Vaše odpovědnost za tuto zemi je ohromná. Zvolíte dnes pravděpodobně budoucího předsedu české vlády. Celá země se na vás dívá. Nebudete-li dnes odvážní, nebude ani sociální demokracie schopná dostát své obrovské zodpovědnosti za tuto zemi.

Více:
Paroubek zkritizoval novináře. Paroubková jim děkuje za reklamu
Sjezd ČSSD začíná, voličům strany se stýská po Paroubkovi

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.