Jsem Husákovo dítě. Ročník 1978. V mnoha ohledech považuji naši generaci za šťastnou. Podivnost totalitního světa jsme vnímali jen dětskýma očima, nebyli jsme už vystavováni zkouškám charakteru, nemuseli jsme se rozhodovat, zda pro kariéru obětujeme čisté svědomí. Ale přesto nějaké vzpomínky máme. Na telefonáty tety, která emigrovala v roce 1968 do USA. Na podivné cvaknutí v telefonu. Na rozdělané dopisy. Na černé auto před panelákem, když tetu v roce 1988, po dvaceti letech, poprvé pustili na návštěvu Československa. Na rodiče lékaře, kteří do strany nevstoupili a s kariérním postupem se mohli rozloučit. Na šeptání a větu „tohle nikde neříkej“. Na zapnuté rádio se svobodnými stanicemi a otcův komentář „ty kur… to zase rušej…“.

A taky si pamatujeme tu změnu. Radost doma. Slzy babičky, která už nevěřila, že se toho dožije. Na dobrou náladu, euforii, radost. Svět se otevřel, a to doslova. Ne jen že se otevřely životní perspektivy a táta se stal primářem i bez stranické legitimace. Otevřely se hranice a naše generace to doslova hltala. Už na gymplu jsme cestovali, jak a kam to jen šlo. Jakmile nám bylo 18, tak jsme bez peněz, ale šťastní, prostopovali Evropu. Za 7 dní z Kolína na Gibraltar. Bláznivá, opojná, neopakovatelná svoboda. Studovali jsme v cizině a získali tak důležitý náhled na vlastní zemi zvenku. Zamilovali jsme se do svobody a formovalo nás to na celý život. V osobním i pracovním životě, v pohledu na politiku, na liberální demokracii. Máme v sobě pocity těch, kteří jako první mohli. A chtěli. A nechtějí se vracet tam, kde bylo jejich rodičům mizerně…