Jeho nejnovější elaborát na PL (Češi, přivlastnili jste si území, které nebylo vaše. Až se omluvíte Němcům, pak teprve budete civilizovaný národ) pokračuje v linii stavění historie na hlavu, jako vždy v neprospěch Čechů.

Aby bylo jasno: jsem v německé kultuře hodně doma, vážím si jí a obdivuji ji. S potěšením jsem si nedávno přečetl knihu britského autora Petera Watsona „Německý génius“ (The German Genius. Europe´s Third Renaissance, the Second Scientific Revolution and the Twentieth Century, Simon & Schuster, London-New York etc. 2011).

Německý přínos lidstvu je složitý. Na jedné straně úžasné hodnoty vědy a kultury, na druhé straně fatální prohry německých humanistů a vyslovené zločiny, páchané v masovém měřítku. Velký německý publicista a historik Sebastian Haffner napsal knihu o Německu ve stínu hákového kříže pod názvem Německo Jekyll a Hyde (Germany Jekyll & Hyde, Abacus, London 2005, první vydání vyšlo v Británii za války v roce 1940).

Už ve středověku najdeme hodně temné položky

Pominu složité dějiny německého antisemitismu a soustředím se jen na poměr k nám, Slovanům. Už ve středověku najdeme hodně temné položky. Apoštol Německa (dnešní mladí němečtí historici píší o tom, že na začátku středověku tu byli Bavoři, Sasové, Frankové, Alamani atd., Němci jako jednotný národ až později) svatý Bonifác (Winfrith, 675-754) tvrdil, že Slované jsou „nejhnusnější a nejpříšernější z lidských kmenů“. To se psalo osmé století. Dětmar Merseburský (Thietmar von Merseburg, 975-1018), jehož Kroniku si čtenáři mohou nyní přečíst i v češtině (vyšla roku 2008), prohlašoval, že „slovanské plemeno musí být střeženo jako býk a bičováno jako osel“. Připomeňme si známý řezenský sněm ve stínu popravčích seker z roku 1182. Řeknete si, ale to byl temný středověk. Polabští Slované zmizeli, Češi se udrželi a drží se v oblasti střední Evropy, která se jako klín zakusuje do německého prostředí a někoho dráždí k nepříčetnosti.

Ani v novověku nebylo ono soužití bez šrámů. Nelze zapomenout na několikasetleté germanizační úsilí habsburské monarchie. Nelze zapomenout na urážlivé výroky v Augsburger Allgmeine Zeitung z doby Frankfurtského sněmu v roce 1848. Pánové od těchto novin odepírali (a dočasně, do června 1848, zmátli i Marxe a Engelse) Čechům a Slovanům právo na utváření vlastní historie mimo rámec Německa (pozn.: Německa jako historického území; Německé císařství bylo vyhlášeno až 1871). 2. května 1848 v těchto novinách napsali, že „Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt. Přejeme jim jejich jazyk, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich naděje, ale požadujeme, aby přijali za svůj německý zákon a zřekli se jakéhokoliv pokusu odloučit se od německých dějin“. Jak vůbec někdo může vyčítat Palackému a Havlíčkovi, že nechtěli spáchat národní sebevraždu? Přitom František Palacký si obecného lidského vážil více než národního. Spor slovanství a němectví, svobody a autority chápal nejen jako věc přemáhání, ale také smíření a vyrovnání, syntézy. Všechny historické zkušenosti zjitřilo a umocnilo utrpení dvou světových válek.