Názor na danou problematiku by si však měl udělat každý sám, a to na základě objektivně získaných informací, které však někteří kolegové často překrucují ve prospěch politického populismu, který ale v otázce migrace nikomu nepomůže, naopak dle zpráv Ministerstva vnitra může způsobit zbytečnou fašizaci společnosti.

Přijímat nebo nepřijímat?

V médiích se v souvislosti s uprchlickou krizí řeší především otázka přijímání či nepřijímání uprchlíků. Dle mého názoru je nutné velmi citlivě rozlišovat mezi migranty ekonomickými a migranty skutečně politickými. Jestliže dotyčné osoby přicházejí do Evropy proto, že jsou pronásledovány režimem nebo teroristickými skupinami a v případě jejich setrvání v zemi původu by pravděpodobně přišly o život, neměly by se evropské země jejich příchodu a setrvání, po dobu do opadnutí hrozby, bránit. Na druhé straně jsou zde však mnohem početnější skupiny, které se vydávají na pouť do Evropy pod dojmem slibů pašeráků a vlastních představ, které se mnohdy tváří v tvář kruté realitě rozplynou a následně vyvolávají frustraci a nenávist vůči svým hostitelům. Tyto ekonomické uprchlíky Evropa přijímat nemůže a právě proti nim by měla být namířena ochrana vnějších hranic Evropské unie, předně pak hovořím o Řecku, Itálii, či Španělsku, což jsou destinace, přes které se uprchlíci dostávají do dalších evropských zemí. Pozor si také musíme dát v Evropě severní, kde přes finskou hranici v posledních týdnech proudí další ekonomičtí migranti z Ruska.

Argument o tom, že není možné rozlišovat a je nutno pomoci všem bez rozdílů, kategoricky odmítám. Není přeci v silách evropských zemí zvládnout několikamiliónový nápor lidí, kteří mnohdy postrádají základní evropské návyky a vzdělání a i jejich případná integrace do společnosti by byla velice problematická a finančně nákladná. Úsloví bližší košile nežli kabát by mělo platit i v tomto případě a jednotlivé evropské země by se měly v prvé řadě ohlížet především na blaho vlastních občanů a rodin a až poté poskytovat dle svých možností pomoc uprchlíkům a azylantům z jiných zemí.

To samozřejmě neznamená rezignovat na základní lidská práva a evropské hodnoty založené na principu humanity. EU by měla poskytovat pomoc cíleně v zemích, odkud uprchlíci utíkají, snažit se tyto regiony stabilizovat a následnou pomocí rozvíjet tak, aby masy lidí neměly potřebu je opouštět. Právě tento názor české zahraniční politiky podporuji. Jako jedni z mála v regionu podporujeme myšlenku investic do výstaveb táborů a humanitních center v zemích sousedících s ohnisky konfliktů. Podporujeme Jordánsko, Turecko, Libanon a další země Blízkého východu, které musejí snášet obrovský nápor uprchlíků. Jsem také pro, abychom v těchto zemích mezi běženci propagovali objektivní informace o tom, že v Evropě se nedočkají ničeho lepšího, a že je nutné přestat platit horentní sumy převodcům a nelegálně se tak dostávat do zemí osmadvacítky.