Toto konfliktní téma je na pořadu vždy, pokud přijde řeč na evropskou železnici. Je také skutečností, že řada členských států předchozí směrnice vcelku úspěšně ignorovala, což také vedlo Evropskou komisi k zahájení řízení vůči těmto státům a bylo důvodem pro přistoupení ke zmíněné revizi evropské železniční legislativy.

Rozdíly mezi frakcemi v Evropském parlamentu se v tomto bodě zajímavě stírají a národní pohled v diskuzi převažuje. Jedna strana argumentuje neexistujícím konkurenčním prostředím a různými překážkami, které se kladou jiným dopravcům, a které by podle nich měl striktně vyřešit oddělený model, jiní opírají svou argumentaci od reálné existence různých modelů, které konkurenčnímu prostředí nebrání a diskuzi nad unbundlingem berou jako umělou a nepodstatnou část problému. Všichni se nicméně shodují nad nutností silného regulačního orgánu, který by hrál stěžejní roli v dohledu nad tržním prostředím a spravedlivou hospodářskou soutěží. Vypadá to, že východiskem z této debaty bude posílení pravomoci regulačních orgánů, ať již národních, jejichž pozice, kompetence, organizační a personální zázemí se zatím v jednotlivých zemích velmi liší nebo posun k vytvoření evropského regulačního orgánu. Otázkou zůstává, zda obrovské naděje, které se směrem k regulačním orgánům nyní upínají, budou skutečně naplněny.

Co však v této diskuzi poněkud postrádám, je pohled zákazníka. Tedy toho, kdo se rozhoduje, zda k přepravě svého zboží využije silnici či železnici. Poměrně nedávno jsem hovořila s vedením jednoho podniku, dovážejícím suroviny pro svou výrobu přes půl Evropy. Vzhledem k tomu, že koleje vedly přímo až do areálu závodu, předpokládala jsem vcelku přirozeně, že využívají železnici. Poněkud mne překvapila odpověď, že železnici, ač by rádi, bohužel, nevyužívají, protože potřebují mít pro svou výrobu jistotu a nemohou si dovolit dodání surovin v rozptylu několika dnů. V tomto smyslu považují železnici za méně spolehlivou a nepružnou.

Tomuto potenciálnímu zákazníkovi železnice, je vcelku jedno, zda a jaký provozní model železnice má. Chce své zboží včas (a bez komplikované administrativy). Bez kvalitní, moderní, interoperabilní a bezpečné železniční infrastruktury toho nemůžeme dosáhnout. Na prvním místě jsou proto investice do modernizace železniční infrastruktury. Až ve druhé fázi přichází na řadu regulační orgán, jeho pravomoce a nezávislost, provozní modely a další aspekty, které vstupují do hry.

Více:
Sehnalová (ČSSD): Evropský parlament odstraňuje bariéry pro cestování autobusem

##PROFIL 3349##