Souhlasím s tím, že dítě má právo na oba rodiče a zároveň oba rodiče jsou za výchovu zodpovědni. Uznávám i to, že jsou případy, kdy rozvedení manželé jsou rozumní, dokážou se slušně dohodnout a bydlí blízko sebe. Ale častěji tomu tak není. Není pak »zájem dítěte«, kterým se mnozí tak ohánějí, pouhou zástěrkou, která zakrývá fakt, že ve skutečnosti nejde ani tak o zájem jeho jako spíš o zájem rozvedených rodičů? Rozjitřené emoce, které každý rozvod provázejí, obviňování jeden druhého, snaha získávat, často přímo kupovat si dítě, vyostřené rozdíly ve výchově... je to opravdu to, co pomůže ke zklidnění situace a získání jistoty a pevné půdy pod nohama pro toho, kdo nenese žádnou vinu na rozdíl od »moudrých« dospělých?

Podle místopředsedy městského soudu v Praze děti rády cestují, takže kupříkladu 260 km, které musí třeba každé dva týdny urazit jednou za matkou, podruhé za otcem, není problém. Musím říci, že mě dost šokuje, když pro ty, kteří rozhodují o budoucím osudu malého děcka, není podstatné to, že musí neustále střídat prostředí, rodinu, mateřskou či základní školu, kamarády, vzdělávací programy, vynechávat docházku na různé zájmové kroužky. To chceme opravdu udělat z dítěte baťůžkáře, který je věčně na cestách?

Jestli jde skutečně o zájem dítěte, dopřejme mu životní jistotu, domov a pocit bezpečí. Vždyť střídat se v jeho domově přece mohou oba rodiče. Že jim to způsobí problémy v souvislosti s jejich novou rodinou, zaměstnáním či zájmy? A co dítě? U něj to nevadí?