Vážený pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové,

já řeknu dvě výhrady k tomuto zákonu, abych nebyl dlouhý. Ta základní výhrada vzhledem k tomu, že jsem tady poměrně dlouho, se týká toho, že jestli si někdo myslí, tedy i pan ministr, ale on samozřejmě to dobře ví, že něco bude platit od roku 2026, to zcela jistě není pravda. Již v roce 2026, 2027, 2028 vždycky vystoupí někdo, kdo řekne, že se tady bere hodně peněz a je potřeba to snížit. Ideální by bylo, kdybychom nebrali žádné peníze, každý nosil a dával státu nějaké peníze, třeba 10 tisíc korun. A přijde někdo, kdo řekne, že má dávat více za to, že je senátorem.

Tak to prostě je. Nenalhávejme si, že to – a poslancem samozřejmě, ministři by dávali více pochopitelně, protože se daleko více podílí na dluhu státu samozřejmě – nicméně já souhlasím s panem ministrem v tom, že Senát se podílí jako jeden parlament na normotvorbě a zákonných normách. A tím také ovlivňuje chod státu a také výši jeho dluhu. Nicméně já nevím, proč v sobě nenajdeme aspoň my tady dost hrdosti a neřekneme: Dobrá, jsou tady soudci, státní zástupci a poslanci a veřejná moc,“ a když vezmete počet soudců, který je těsně nad 3 tisíce a počet státních zástupců, kterých je – teď nevím, ale myslím, že asi 1300 nebo tak nějak, 1200 – necelých 1300, takže když sečtu zákonodárnou moc, tedy parlament celý, 281 lidí, a státní zástupce, tak je to pořád polovina soudců. A chceme-li šetřit tak v celé té položce, tak šetřeme v celé té položce.