Kolegyně, kolegové, říká se tady spousta věcí, které čas od času opouštějí podstatu věci.

Hovoříme-li o zájmu státu, aby se lidé, kteří upadli do dluhů, co nejdříve vrátili do běžného života, tedy i do schopnosti platit odvody, pojištění atd., čili zpátky na trh práce, tak nejkratší cesta je zaplatit ten dluh. To si myslím, že na to stále musíme myslet. Já myslím, že stát v této věci plní úlohu ve fázi vymáhání dluhu, přesněji řečeno uznání toho dluhu. Pokud dlužník dluh neuznal, je třeba se soudit. Zmínila to tady paní kolegyně Kovářová, že za sebou věřitel má někdy docela strastiplný a dlouholetý proces, aby se domohl objektivního soudního rozhodnutí, že má právo na navrácení své půjčky nebo pohledávky. Čili tam vidím úlohu státu, aby efektivně rozhodoval. A pak je třeba to rozhodnutí vykonat.

Další věc je zvýhodnění věřitelů. Věřitel je v nevýhodě přeci od samého počátku. On nedostává své peníze, na které má nárok. A myslím si, že se nemusíme bát toho, že současný systém, který nějak funguje, samozřejmě neříkám, že dokonale, že je třeba změnit, aby nebyli zvýhodněni věřitelé. Promiňte, já jsem špatně přečetl svou poznámku. Věřitelé zvýhodněni nejsou. Věřitelé udělali zásadní chybu, že půjčili či něco poskytli, prodali a nedostali úhradu. Čili se stále vracejme k tomu elementárnímu, že věřitel je ten, který má nárok.