Vážené dámy, vážení pánové,

těžko přetěžko je mi dnes u památníku obětem komunismu od Olbrama Zoubka. Zoubek je autorem postav, kdy první je celá a dalších vždy ubývá. Čím méně těla, tím více smyslu. Památník ukazuje, jak komunistický režim drolil své lidi, jak je za pochodu ničil.

A já tu dnes stojím a musím přihlížet tomu, že se sestavuje vláda, která by nevznikla bez komunistických hlasů. Vláda, jejíž předseda ze sebe těžko smyje spolupráci s StB. Vláda, která nás za potlesku KSČM možná odvede z EU nebo která zastaví některé klíčové zahraniční mise.

Nechali jsme to vše dospět příliš daleko. Trestuhodně jsme zanedbali osvětu a výchovu k aktivnímu občanství. Navíc řadě z našich spoluobčanů je už toho dnes dost jedno. Že začínáme poklonkovat východním mocnostem, že registrujeme nebývalou kritiku EU, často za to, za co vůbec nemůže, že ohýbáme ústavu, a že si začínáme libovat v různých fake news, šířených nevzdělanci.

Promiňte mi, prosím, na tomto úctyhodném místě, tolik rozhořčení, ale politika je debatou mezi politickými programy. Politici nejsou manažery a trestní stíhání nelze přesouvat o čtyři roky jen proto, že se vztahuje zrovna na premiéra. Jsem tady za Senát, který má ještě zdravý rozum, sílu a ozývá se, ale jeho hlas není tak silný jako ten poslanecký. Mlčet ale nelze.