Italská vláda chystá na rok 2019 deficitní rozpočet ve výši 2,4 procenta HDP. Stejné číslo by se pak mělo objevit i ve výsledcích dalších dvou let. Dalo by se říci – dobrá. Konec konců to jsme už viděli horší údaje, než nějakých 2,4 procenta mínus. Ano, viděli. Ale u země, která již nyní táhne na noze balvan vládního dluhu v objemu 130 procent HDP? V tu chvíli jsou další 2,4 procenta z jiného světa.

A to zvláště proto, že financování tohoto dluhu závisí na (nechtěné) solidaritě zbytku eurozóny.

Vláda dvou hnutí (Liga a Hnutí pěti hvězd) se dostala do mimořádně složité situace. Volby vyhrály tyto formace díky slibům, které by nešly splnit ani v normálně fungující zemi. Což Itálie zdaleka není.

Na jedné straně to má být nemalé snížení daní. Tomu se dá rozumět. Itálie není zrovna daňový ráj. Celkové snížení daňové zátěže by určitě pomohlo ekonomice, která trpí dlouhodobě deindustrializací a nízkou mírou investic. Jednoprocentní růst je chabý a nic neřeší, pokles daní by byl impulsem pro ekonomickou aktivitu. Potud dobře.

Ale nemohu zároveň snižovat daně a zároveň snížit důchodový věk (což při rostoucím věku dožití je samo o sobě nerealistické), k tomu navíc slíbit skutečně významné zvýšení finančních transferů chudým vrstvám (kterých má Itálie díky dlouhodobě vysoké nezaměstnanosti dost a dost), nemohu ani plánovat rozsáhlé investice do infrastruktury a dát další a další sliby, které každý zvlášť znamenají miliardy a desítky miliard eur výdajů.