Vím, o čem mluvím. Jako člen a místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsem mimo jiné i na toto devět let dohlížel. Řeč je o spravedlivém zastoupení politických stran v televizním a rozhlasovém vysílání. Různé země to řeší různě, v zásadě existují dva modely. Buď ten, že koalice a opozice mají (by měly mít) na obrazovce přibližně stejné zastoupení, nebo se vládě poskytuje jistá výhoda. Proč? Protože je to vláda, a ne úplně vše souvisí se stranickou politikou.

U nás se vžil úzus, že prezentace politických stran v elektronických médiích, rozuměj především zvaní hostů do studia, respektive k mikrofonu a před kameru, by procentuálně měla přibližně odpovídat jejich zastoupení v poslanecké sněmovně. Obrazovka – a zvláště pak ta veřejnoprávní – by ale neměla být zcela uzavřena ani neparlamentním subjektům.

Ponechme nyní stranou, zdali to funguje či nefunguje, ono totiž zdaleka nejde pouze o součty časů, kdy se politici té které strany objevují na obrazovce, také samozřejmě záleží na tom, v jaké situaci a za jakých okolností. Pokud vás prezentují v čistě negativních souvislostech, může být čas strávený na obrazovce spíše ke škodě. Tuhle glosu ale píšu kvůli něčemu jinému.