Tiskový mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček se v noci ze čtvrtka na pátek, tedy v předvečer jmenování nové vlády, opil, možná přímo ožral, a za asistence policie a záchranky nakonec skončil ve zdravotnickém zařízení. Předtím trochu vyváděl, jak už opilci někdy vyvádějí. Co k tomu napsat? I já jsem se ve svém životě vícekrát opil, ba dokonce párkrát byl úplně našrot. Nic ke chlubení to není, ale dozajista v tom nejsem sám. Soudím proto, že tohle opilecké extempore jinak spíše koženého hradního tiskového mluvčího spíše polidšťuje, než aby jej nějak zásadně diskvalifikovalo. Ovčáček se z toho vyspí, dluh 350 korun taxikáři uhradí a za svůj poklesek se nepochybně omluví. (Už se stalo.) Za víc slov to nestojí.

To s Vítem Rakušanem, předsedou plastelínového hnutí STAN a novým ministrem vnitra, je to daleko horší. Vylikvidovat bezproblémového policejního prezidenta z funkce ještě předtím, než usednete do ministerské funkce, je výkon v novodobé české historii dosud nezaznamenaný. Na nového ministra to prozrazuje daleko víc, než může být jakémukoli politikovi milé. Je zřejmé, že do jednoho z nejvýznamnějších ministerských křesel usedá člověk s totalitními sklony. Rakušan evidentně vůbec nechápe, že kouzlo demokracie je právě v tom, že spolu musejí koexistovat orgány a osoby, jejichž funkční období se nikterak nepřekrývají, nikoli v tom, že nová nastupující politická garnitura personálně vyčistí vše kolem sebe a dosadí všude vlastní lidi. Buďme proto ostražití, na rozdíl od Ovčáčka se z toho Rakušan nevyspí.

Klidné spaní naopak může mít Jitka Obzinová. Nemá se za co stydět, a už vůbec ne za svůj úctyhodný profesní životopis či za své šéfredaktorské působní ve zpravodajství televize Prima. Každý, kdo ví, jak to ve velkých mediálních domech chodí, respektive, jak to tam chodilo, dokud byl svět ještě v pořádku, chápe, že je naprosto normální, že redakce mívají svoji redakční politiku, že za ni odpovídají šéfové a že profesionální redakce není žádná „cochcárna“.