Režimní novináři to za časů, kdy tu vládla totalitní Komunistická strana Československa, dělali také tak. Když psali o Chartě 77, tvrdě ji kritizovali, ale co se v ní píše, jsme se nedozvěděli. To samé, když psali o disidentech a dalších nepřátelích socialismu. Co říkají, se lidé nesměli dozvědět, zato nejrůznějších pomluv a odsudků, co je to za samozvance a ztroskotance, byly noviny a Československá televize plné.

Střih, čas oponou trhnul. Nacházíme se třiatřicet let po Velké sametové. A co se změnilo? Vůbec nic. Režimní presstituti jsou úplně stejní. O tom, co se povídá na demonstracích na Václaváku, se z médií hlavního proudu nedozvíte opět nic, zato osobního kydání špíny na všechny zúčastněné, organizátory i řečníky, jsou opět plné noviny i Česká televize. A pak se ti režimní zaprodanci ještě diví, že jim lidé nejenom nevěří ani slovo, ale že je přímo nenávidí.