Jsme skvělým národem šikovných a pilných lidí. Ekonomicky se naší zemi daří. Proč tedy máme blbou náladu?
Protože lidé necítí oporu ve svých vůdcích. Necítí u nich onu jednotící ideu, kterou měl na mysli T. G. Masaryk, když řekl: "Člověk mnoho vydrží, má-li cíl." Necítí, že stát je skutečně "jejich". Ani Hrad dnes není společenským tmelem, ale štěpícím zlomem. Alespoň to poslední ale můžeme už brzy změnit.
Prezident Miloš Zeman nikdy nebyl vnímán jako hlava státu všech, ale jen poloviny občanů. Dosavadní souboj o Hrad se zatím nese v témže duchu. Té druhé polovině vcelku nezáleží na tom, kdo z jejích reprezentantů vyhraje a co lidem nabídne. Hlavně se zbavit Zemana. Tedy opět negativní vymezení. V zemi, která je zvyklá na masarykovskou tradici, na prezidenta, který stojí nad stranami, a je národním svorníkem, to je velký problém.
Můžeme to vulgárně nazvat bojem "zemanovské hospody" proti "pražské kavárně". Je to docela průšvih. Proč? Protože stojíme před docela zásadními výzvami, které přirozeně národ i politiky štěpí. Což je sice v pořádku, protože demokracie znamená různorodost. Ale na druhé straně od prezidenta lidé očekávají elementární pochopení pro různé názorové skupiny a schopnost přispívat ke konsensu a národní jednotě.
Uvedu alespoň dva příklady: strach z nekontrolované migrace a obavu ze ztráty občanských svobod. Obojí je stejně legitimní a oprávněné. Ale současná hlava státu akcentuje jen to první a napadá ty, kteří se bojí toho druhého. Jeho vyzývatelé zdůrazňují to druhé a Zemana kritizují, že straší lidi migranty.
Tím oba tábory utvrzují své skalní příznivce a zároveň jim sugerují, že "ten špatný" je nejen protikandidát, ale co hůř, i ti, kteří ho podporují. Toto považuji za téměř zločinné zahrávání si s pocity a strachem lidí, s národní soudržností a nakonec i s budoucností České republiky. Rozdmýchat nenávist a hněv je velmi snadné. Vrátit do společnosti klid a mír velmi těžké. Lidé mají nárok na to, aby politici řešili všechny jejich reálné problémy a chránili všechny jejich legitimní zájmy. Otázky bezpečnosti a svobody reálné a legitimní bezpochyby jsou.
Mirek Topolánek
Nechci tyto otázky využívat jako záminku ke štěpení, chci spojit občany k jejich řešení. Nebudu kádrovat lidi podle toho, čeho se víc bojí, a štvát je proti sobě.
Zodpovědný státník musí myslet na všechny. V Evropské unii hájit české národní zájmy a bojovat proti povinným kvótám a za ochranu hranic. Doma se postavit proti silnému premiérovi na stranu lidí, kteří se bojí o své občanské svobody a šikany ze strany státu.
Chápu, že si tak mohu odradit jednu, či druhou polovinu voličů. Nebo obě. Ale nechci se k volbám promlčet a řídit se mottem "nikoho neurazit". Ani nechci sázet na heslo "rozděl a panuj". Chci si lidi získat jasnými a neměnnými názory, byť se nemusejí úplně shodovat s těmi jejich. A chci je sjednotit. Ne tím, že by si všichni mysleli to samé. To by bylo v rozporu se svobodnou demokratickou společností. Ale tím, že jim nabídnu onu jednotící ideu.
Prezident se musí zabývat se stejnou vážností všemi problémy občanů. Bez ohledu na ideologické, sociální či jakékoli další rozdíly a předsudky. Nesmí hnát levici proti pravici, chudé proti bohatým, dělníky proti podnikatelům, vyučené proti vysokoškolákům, staré proti mladým, venkov proti městu, hospodu proti kavárně…
Lidé nejsou hloupí. Vědí, že nemohou mít vše. Ale chtějí splnit alespoň to, co je pro ně opravdu důležité a základní. Prezident, který je dost silný, dost zkušený, dost energický, ale nestojí ani na jedné straně, dokáže parlament a vládu vést k tomu, aby neopomíjely nikoho. Pak se naplní Masarykův ideál: "Demokracie znamená, že každý občan může říct po vzoru francouzského monarchy: Stát jsem já.” A to bude konec "blbé nálady".
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
