Jsou ve dvou rovinách. Kdysi, v 90. letech 20. století probíhala velká diskuse v tehdejším Evropském společenství (ES), už tehdy marketingově nazývaném EU, tento název pak byl zakotven i právně. Ta diskuse byla mezi příznivci rozšíření EU a jejího prohloubení. Považovalo se za vyloučené uskutečnit obojí najednou, protože by to mohlo vest k nestabilitě celého projektu EU. 

Nakonec ale postupně došlo k obojímu, i když s drobným posunem v čase, tedy že jindy probíhaly zásadní kroky prohloubení a jindy ta největší vlna rozšíření. Takto už před velkým rozšířením ES (říkejme EU, jak se to stejně používalo mimo právní kruhy) v roce 2004 proběhly zásadní změny legislativy a institucí EU smlouvou z Nice, ta nabyla účinnosti 1. února 2003 a přistupující státy do ní v podstatě nemohly nijak zasáhnout, k vyjednávání měly přístup jen jako pozorovatelé.

Pár let předtím proběhl neúspěšný pokus o Evropskou ústavu, kterou shodila referenda v několika členských státech. Nicméně Smlouva z Nice je jen kosmetickou úpravou Evropské ústavy. Např. vlajka EU se stejně v praxi používá, dokonce je to vymáháno, hymna se také hraje, a to tyto dva symboly EU nakonec ve smlouvě z Nice zakotvené nebyly, na rozdíl od úpravy v Evropské ústavě.

Následoval tedy krok velkého rozšíření 1. ledna 2004 o deset států (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Malta a Kypr), později se postupně přidaly ještě tři další státy (Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko). Až po určité konsolidaci, která byla nutná po tak velkém rozšíření, došlo k dalším zásadním úpravám základních smluv EU. Tou velkou změnou byla Lisabonská smlouva, která nabyla účinnosti 1. prosince 2009. Znamenala další odebírání pravomocí členským zemím EU ve prospěch celku, další zavádění hlasování kvalifikovanou většinou.