Na delší dobu utichla debata o tzv. výhodách přijetí eura. Naposled se o tom veřejně a seriózně, s podporou více politických stran, uvažovalo, když do eurozóny vstupovalo Slovensko. Slováci si utáhli opasky drsnými sociálními reformami, které u většiny jejich veřejnosti vyvolaly značnou nevoli. Potom slavnostně vstoupili do eurozóny a bylo jim řečeno, že mají pomoct Řecku, notně zadluženému, drcenému pravidly eurozóny i vlastními chybami. Srovnejme ale jenom úroveň výše důchodů mezi obyčejnými Slováky a Řeky. Nesrovnatelné. A podívejme se třeba také na úroveň kvality života obyčejných Slováků. Prostě lépe již bylo. A navíc jim ještě bylo řečeno, ať se podílejí na tom, aby pomohli předluženému Řecku, které vlastní úspory a tvrdé restrikce z politických důvodů odmítlo.

Po tomto zářném příkladu se Česká republika do eurozóny nijak nehrnula. Až po mnoha letech a nátlaku z EU Česká republika loni přijala tzv. Fiskální pakt, který nás bohužel směrem k eurozóně navádí. Nyní téma vstupu do eurozóny oživili Piráti a STAN. Co ale vstupem České republiky do eurozóny hrozí? Ztráta suverenity a především další znehodnocení úspor občanů v bankách. Jako by nestačil památný trik ČNB s poklesem kurzu české koruny o 2 Kč v roce 2013. Jistě si pamatujete, jak tehdy ekonomové jasně rozebrali, že zisk jednoho subjektu, který právě kupoval O2 Telefoniku, byl zároveň ztrátou domácností a firem, které měly úspory v bankách. Prakticky taková malá „měnová reforma”. Z chyb se má vládnoucí garnitura poučit, ne je opakovat a nedopustit další zásadní měnovou reformu.  

Připomeňme si ještě, které členské země EU euro vůbec nepřijaly. Zjistíme, že to jsou většinou státy z našeho civilizačního okruhu (v úzkém smyslu), tedy země V4 plus (Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovinsko). Podobně euro vůbec neměla zavedena ani Velká Británie. A dost jí to usnadnilo vystoupení z EU, který by bylo jinak mnohem komplikovanější. Švédsko také nemá euro a viditelně mu nechybí, a dalo by se pokračovat.